Jestli smím něco podotknout, tak ELEAZAROVI nadáváte zbytečně. Ona ta smrt velekněze skutečně má usmiřovací podtext a o souvislostech s Ježíšem je možné spekulovat, jak správně naznačil ACHAB.
Chápat veleknězovu smrt jako časové určení – jak to navrhuje ZOOM – lze velice těžko. Srovnání s amnestií při nástupu nového velekněze kulhá na obě nohy – vždyť Tóra píše o smrti starého velekněze, nikoli o nástupu nového. Časové určení je v Tóře podmíněno kalendářem, a nikoliv umíráním lidí. Navíc platí zákon, že zabije-li někdo přímo velekněze, pak se z útočištného města nedostane nikdy, protože nemá k dispozici žádného ‘svého velekněze’, který by mohl zemřít. Z hlediska časového by bylo velmi nespravedlivé, aby někdo neměl šanci se svého osvobození dočkat, byť by žil třeba tisíc let.
Když to vezmu z opačné strany, tak základní funkcí velekněze je usmiřování. Velekněz usmiřuje lid za svého života, usmiřuje také každou částí svého velekněžského oděvu. Co je tedy tolik skandálního na domněnce, že velekněz usmiřuje dokonce i svou smrtí? Obecně je smrt kteréhokoli spravedlivého usmířením za řadu svévolníků, kteří díky tomu mohou dál žít. To je myšlenka, která se v rabínské literatuře běžně objevuje a tuto hypotézu o smrti velekněze beze zbytku podporuje.
Otázka, zda byl Ježíš biblicky veleknězem, to je jiná věc a může nás zavést k netušeným koncům. Tady souhlasím s ELAZAREM, že (evangelijní) Ježíš na velekněze neaspiroval a nikde se o tom nemluví, přinejmenším ne výslovně. ELEAZAR tu argumentuje novozákonním výrokem Žd 5,20 – což je od něj ovšem tak trochu podpásovka, protože tím rázně přehodil výhybku a je třeba s ním polemizovat nikoli z hlediska evangelií, nýbrž z hlediska Pavlova listu Židům. Což je list velice zajímavý a řekl bych, že i kovaným křesťanským vykladačům se z něho musí potem orosit čelo. Přinejmenším si neumím představit, jak vykládají fakt, že podle úvodu tohoto listu svět nestvořil Bůh, nýbrž Ježíš. Už jen toto by mělo čtenáře upozornit na to, že se tu dostáváme do oblasti nauk odlišných od rabínského i křesťanského pojetí. Jestliže tedy pisatel tohoto listu věří na nižšího ‘boha Stvořitele’, musíme brát s rezervou i jeho výroky o Malkísedekovi.
Popis tohoto podivného Malkísedeka najdeme na začátku kapitoly Ž 7: Je to král spravedlnosti (cedek) a král míru (šalom), nemá otce ani matku, žádné předky, existuje odpradávna a bude existovat navěky. Z toho popisu je, myslím, jasné, že se nemůže jednat o člověka a už vůbec ne o Malkísedeka známého z Tóry. Tenhleten má jasně božské atributy – je to (křesťané prominou) ‘betaverze Ježíše’. A od této chvíle se nám pokusy o vysvětlení začnou zamotávat. Kdo vymyslel tohoto Malkísedeka s demiurgovskými rysy? Byli to křesťané? Byli to už před nimi židovští gnostici? A jaký to mělo mít význam? Chtělo se tím dokázat jen to, že kněžská funkce ve skutečnosti nenáleží Áronovi? Nebo to má hlubší význam? A jak s tím souvisí Abraham? Poměrně jisté se zdá být jediné: že ona talmudická agada o zprofanování Malkísedeka, na kterou upozornil SAD, je nejspíš odvetným opatřením ze strany Židů na křesťanskou snahu ovlivnit veřejné mínění tím, že skutečný velekněz je Malkísedek.
