Označení Karaim je odvozeno z kořene KRA, který se vyskytuje jak
hebrejštině, tak v arabštině a aramejštině, a znamená číst, volat,
kázat, hlásat, nabádat. Karaimové jsou množným číslem slova Karai ,
které znamená ten, kdo čte Písmo Svaté nebo zastánce návratu k Bohu.
Kořen KRA můžeme najít již v Písmu Svatém. Poprvé zmíněné slovo
Karaim, ve stejném smyslu jaký je užíván i v dnešní době, tedy ve
smyslu člověka vyznávajícího karaismus - náboženství Písma Svatého,
bez jakýchkoliv dodatků v podobě tradic můžeme najít v rukopisech od
Mrtvého moře, v zázračně zachovalém zbytku kdysi velmi rozsáhlého
souboru rukopisů Kumránské komunity ve Svaté zemi. V Damašském
dokumentu, v jednom z nejdůležitějších textů nalezených jeskyních
Kumránu, jsou termínem Karaimové (vyzívající Jméno Nejvyššího, nebo
také Určení Bohem) označováni lidé zachovávající věrnost Jedinému
Bohu, zbytek obce Pravověrných, synů praotců-patriarchů Abrahama,
Izáka, Jákoba a Josefa, proroků a kněží Božích Mošeho a Arona, a králů
Davida a Šalamouna a jejich Velekněze Cadoka.
Důležité je připomenout, že zmínění praotcové-patriarchové, proroci,
kněží a králové nejsou důležitými duchovními postavami pouze hebrejské
Bible - Svatého Písma Karaimů, ale i svatých knih křesťanů a muslimů,
tedy Evangelií a Koránu. V muslimské literatuře jsou středověcí
Karaimové-biblisté označováni arabsky jako al-Kurain, nebo turecky a
tatarsky jako Karaimler, v křesťanské literatuře jsme označováni jako
karaimové či karaité. Ochraňujíce pravé a nejstarší náboženství Božího
Zjevení, které nám bylo darováno proroky a duchovními muži minulosti
(na rozdíl od židů-farizejů, kteří nahradili Písmo Svaté výtvorem
svých rukou - Talmudem), se obec Karaimů, tak jak existuje dnes,
formovala během několika staletí v době středověku v Persii, na
Krymu, v Turecku, na Kavkaze a ve střední Asii jako výsledek
sjednocování se různých anti-farizejských, anti-talmudických a anti-
rabínských hnutí duchovní obnovy, jako byli například Kumranité
(Esejci), Isawité, Ananité, Judganité a Okrabité išmaelitského a
mišavitského směru.
V době největšího rozkvětu byl karaismus rozšířen od Maroka a
Španělska na Západě, přes Byzanc, Zlatou Hordu, Chazarský chanát, po
Persii, Afghánistán a Pákistán na Východě. Od Litvy, Polska, Ruska a
Ukrajiny na Severu, po Sýrii, Erec Jisrael a Egypt (a možná až
Etiopii) na Jihu.
Definitivně se, jako samostatné a na talmudismu, křesťanství a islámu
plně nezávislé náboženství objevuje karaismus v 8 - 10 století
občanského letopočtu, a to díky aktivitám Velkého Obnovitele -
bagdádského teologa Anana ben Davida (Dauda). Ve středověku se ke
karaismu nepřidávali jen židé-rabanité, ale i křesťané, zoroastriáni,
muslimové, a podle teorie finského profesora Harvianena i pohanské
kmeny a klany Zlaté Hordy.
V roce 1795 udělil carský režim krymským Karaimům několik privilegií,
ale zároveň postavil karaimský proselytismus mimo zákon. Do té doby
mohl kdokoliv začít praktikovat karaismus, tím že se připojil k jedné
z obcí a začal plnit přikázání Písma Svatého. V dnešní době žije
největší množství Karaimů (pocházejích převážně z Egypta) 25 - 30 000
v Izraeli, kde mají status nezávislé náboženské obce.
Náboženský život obce egyptských Karaimů řídí Hlavní Náboženská Rada
(Rada Chachamů a Náboženský soud, které se zabývají se otázkami
svateb, rozvodů, stanovování svátků, statusu nově konvertovaných,
registrací narozených a pohřby).
Existují také Karaimové, kteří ve Svaté Zemi nepodléhají Hlavní
Náboženské Radě, jedná se převážně o Karaimy z anglosaských a
východoevropských zemí. Východoevropští Karaimové praktikují ve svých
dvanácti kenesách ve Svaté zemi liturgii staro krymského obřadu Arona
ben Josefa, a tak jako jejich otcové, a otcové jejich otců se učí a
dodržují text Písma Svatého, nekompromisně dodržují biblický Zákon.
Počátek hnutí Cadikim - Pravověrných nelze hledat ve středověku, ale
již v biblických dobách. Hlavní roli, v tomto duchovním hnutí měli
podle Bible i podle Damašského rukopisu (který vlastnili středověcí
Karaimové ještě před nalezením ostatních kumránských svitků v roce
1947) Synové Cadoka, Velekněží krále Davida a Šalamouna, bibličtí
proroci Jeremiáš a Ezechiel, a Učitel Spravedlnosti kumránské
komunity.
V každém případě, po zničení Druhého jeruzalémského Chrámu (70 obč.
letopočtu), se Cadikim - obec Pravověrných ve Svaté zemi, stala obětí
farizejského, římského a byzantského pronásledování. Zdálo se, že Obec
Pravověrných, je odsouzena k zániku, že prastaré a čisté náboženství
praotců a proroků zmizí navždy. Ale JHVH nenechal zničit Jemu plně
oddanou Obec Pravověrných, protože Hospodin je blízko všem, kteří
volají (KRA) k němu, všem, kdo ho volají (KRA) opravdově (Ž 145:18). A
hle povstal Dům Anana, syna Davidova, z pokolení krále Davida, Obec
Spravedlivých byla obnovena. Na Anan ben Davida, se nemůžeme dívat
jako na zakladatele nějaké sekty, která vznikla jak tvrdí vyznavači
talmudismu v 8 století, ale musíme se na něj dívat jako na obnovitele
původní a prastaré víry, která byla zjevena Mošemu na hoře Sinaj,
stejné víry která byla v dávných dobách dodržována v nezměněné podobě
všemi Cadikim-Pravověrnými, od Jozua v Šekemu, přes kněží - mušity v
Šilo, kněží - aronity Jeruzalémě, až po kumránské komunity na břehu
Mrtvého moře, které unikly z farizeji znesvěceného Jeruzaléma a
Chrámu.
Pod vedením Anana a jeho potomků Nasi- exilarchů, se začali
sjednocovat zbytky nefarizejských sil k obnovení Obce Pravověrných.
Stejně tak jako jejich předchůdci, Pravověrné komunity Kumránu a
Damašku, tak se i středověcí Karaimové řídili pouze textem Písma
Svatého, zavrhujíce Mišnu a Talmud svých současníků a oponentů Židů-
rabanitů.
V průběhu věků přístup Karaimů k textu Písma Svatého závisel na dvou
principech:
1) Pouze text Písma Svatého, které bylo zjeveno na hoře Sinaj, bez
veškerých lidských tradic,je závazný.
2) Text Písma Svatého neobsahuje žádné skryté významy (jak tvrdí
Rabíni), je jasně srozumitelný a je potřeba ho chápat doslovně, až na
poměrně málo metaforických a alegorických výjimek, které jsou snadno
identifikovatelné na základě kontextu.
Dokonce Písmo Svaté nařizuje čtenáři, neodkloníš se vpravo, ani vlevo.
Karaimové tvrdí, že pouze jejich verze náboženství Mošeho a proroků,
je pravou vírou od Boha, ne od lidí. Karaimové se považují za jediné
následovníky a ochránce víry biblických patriarchů a proroků (s
výjimkou Samaritánů a Falašů). Pomocí logiky a zdravému rozumu bořili
kámen po kamení lživá a nesmyslná tvrzení farizejů.
1) Písmo Svaté ani jednou nezmiňuje tzv. Ústní zákon, nebo Ústní
předání tradic, Mišna, Talmud, Kabala apod. nejsou od Boha, ani od
proroků ale jsou pouhými lidskými výmysly (Iz 29:13, Je 8:
rabínů,
kteří zlovolně překrucují Slovo Boží v touze uzurpovat duchovní
nadvládu.
2) Rabíni narušují svými kazuistickými a scholastickými spekulacemi
jasná, zřejmá a srozumitelná nařízení Písma Svatého.
3) Pokud jsou Talmud a jiné výtvory rabínů Božského původu, proč jsou
téměř vždy názory školy Hilela téměř opačné od nazorů školy Šamaje?
Nekonečné diskuze mezi rabíny ukazují pouze na bezmocnou snahu
povýšit jejich heretické texty na úroveň Písma Svatého.
4) Karaimové a vyznavači talmudismu se shodnou pouze na tom, že Písmo
Svaté je od Boha.
Přesně z těchto důvodů karaimští teologové Chachamové od středověku do
dnešních dnů popírali tvrzení rabínů, že Karaimové jsou středověká
židovská sekta. Karaismus není nic jiného než uchráněná víra praotců-
patriarchů, proroků a pravověrných. Karaimové uznávají 24 knih Písma
Svatého, neuznávají Mišnu, Talmud, Kabalu a jiné knihy rabínů.
Osvojili si ale některé metody analýzy muslimských teologů -
mutazilitů racionalistů, např. kyjas (závěr na základě logiky), idžma
(souhlas VŠECH Chachamů) apod.
Základním klíčem Karaimů k analýze Písma Svatého je ZNALOST textů
Bible, LOGIKA, ZDRAVÝ ROZUM, tedy tím čím obdaroval Bůh lidi - syny a
dcery Adama a Evy.
Karaimové věří, že každý Karaim by měl číst text Písma Svatého v
originále ( v nejnutnějším případě z pomoci překladu v rodném jazyce),
měl by plnit všechna přikázání tak jak je chápe svým vlastním rozumem,
jsouce odpovědný za své vlastní činy před samým Stvořitelem.
Vždy si je potřeba uvědomit, že karlismus, není jen intelektuální
postoj dospělého Homo Sapiens k Písmu Svatému, ale i systém plnění
přikázání, způsob života a starobiblická etika.
Návrat k pramenům Monoteismu je možný na základě biblických textů a
dodržování starobiblické etiky (nezabiješ, nepokradeš,..), starobylých
rituálů (vyhýbání se nečistému masu, krvi, návštěva kenasy v době
nečistoty..)
Někteří vědci považují karaismus za 4 abrahamovské náboženství vedle
rabínského talmudismu, křesťanství a islámu.
Drazí bratři a setry, my Karaimové jsme vždy byli, jsme a budeme těmi,
kdo chrání víru praotců- patriarchů, proroků a pravověrných, a ti kdo
volají po návratu k pravé víře Písma Svatého, k starým hebrejským
textům.
Tak s námi zůstane požehnání Nejvyššího
Geršom Qiprisči , Chacham ruských Karaimů v zahraničí