Ad věčné téma: Židovství a křesťanství - body styčné a body rozdělující, ačkoliv by bylo vhodnější toto téma zakončit epilogem ... - "never together".
Pro mne osobně toto téma leží jaksi mimo můj interes.
Jedním z mnoha výmluvných ilustrací proč tomu tak je, byl právě kupříkladu "několikavečerní" film Šoa. Devět hodin jeho trvání ho, vzhledem k hororům které popisuje, činí spíše superkrátkým filmem. Na tomto filmu je pozoruhodné, že si neklade za úkol, abyste brečeli hned na začátku; těch, kteří to nezažili se nejdříve zmocňuje údiv, co všechno v té době bylo možné a pro samou hrůzu nemáte čas na slzy… když vám Richard Glazar věcně vypráví, že v mdlobném polospánku registroval, jak se ve společném baráku ze zoufalství oběsilo několik jeho kamarádů… a jiné a jiné hrůznosti...
Asi ve čtvrtém hodinovém úseku se režisér dostává do dialogu s obyvateli vesnice Grabow. Mezi nimi stojí s celkem přátelským výrazem a zpočátku hlavou pokyvující Simon Srebnik. Režie se ptá obyvatel shromážděných před místním katolickým kostelíkem, jak přišli na to, že polští židé byli tak nějak smířeni už předem se svým osudem (už v předcházejících úsecích se pár polských obyvatel vyjádří v tom smyslu, že polští židé svůj osud „tušili“ a jaksi rezignovali). Nálada je vypjatá, protože momentálně se odehrává nějaké katolické procesí. Vtom se před kameru prodere jakýsi muž v hnědém obleku a vyhrkne vzrušeně:
„Já vám něco povím … slyšel jsem, že sám rabín říkal židům shromážděným k deportaci: - kdesi je psáno, že krev Krista padne na židy za to, co řekli před Pontským Pilátem – možná to je právě teď, tak je nechte ( Němce, Poláky a Ukrajince) dělat to, co po vás chtějí… To jim řekl sám rabín, pane… Ne že by se chtěl Kristus mstít, ale to řekl sám jejich rabín, pane …“.
Kamera pomalu švenkuje na Simona Srebnika, kterému následkem tohoto exposé tuhnou rysy do sice přijatelné, avšak studené a ztuhlé grimasy, ale přibližující se kamera odhaluje jeho oči, které dostávají skelný výraz člověka, který poznává, že časy jsou tytéž, jako když mu bylo 13 let a přežil lágr jen díky svému melodickému hlasu a tomu, že se mu nějaký esesák při popravě arbeitsjuden netrefil do týla… Poznání, že pro žida se nic nemění ani v r.1985 …
Na takto ilustrované mentalitě křesťanského světa se ukazuje, že v jejím vztahu k židům nedošlo ke změně, dokonce ani po šoa … Tendence hrnout dějiny vyhlazování židů tímto směrem… tento wanna be esoterický katolický výklad, tato quasi exegeze, chtějící vsugerovat lidem, že jsme tehdy už byli jaksi smířeni se svým vyhlazením - na polské poměry populární a elegantní pokus vyvinit se ze schvalování odsunu, deportací a následného vyvražďování židů…
To je důvod, proč se nepouštím a pouštět nebudu do různých interreligiózních debat.
gv
