To Petahyah:
Šabat 25b:
Rabi Nachman b. Raba řekl ve jménu Raby: Rozsvěcení šabatových svíček je povinnost; omývání rukou a nohou v teplé vodě v předvečer (šabatu) je dobrovolné.
Moc děkuji za tuto pasáž, díky ní jsem se dozvěděl zajímavé věci.
Středověcí rabíni přímo nenařizují zapalovat svíčky, někteří z nich ale zastávají názor, že je to nutnost, nebo povinnost.
Zajímavé jsou názory předcházející vámi citovanému názoru rabína Nachmana. Třeba ten, že hořící lampička smrdí, a obavy, že mohou nastat problémy, když majitel domu dům se zapálenou lampou opustí?
Dále jsem se dozvěděl, že zapálení svíček není
micva přikázání, je to pouze
chajiv nutnost, nebo
chova závazek, povinnost, tedy jakýsi nižší level. Učení poddaní nějakého rabína mé rouhání zajisté opraví.
Zapalování svíček o Šabatu údajně poprvé jako povinnost zavedl
ve 3 století babylonský talmudista
Abba Arika – Rav. (Šabat 25b)
Dále určil, co má obsahovat Šabatový stůl, tedy řepu, velkou rybu a hlavičku česneku. Dále zavedl zvyk navštěvovat mikve před Šabatem. Ojoj, jak se po tisíce let mohli obejít bez řepy, ryby a česneku na šabatovém stole
Vtipné je, že jedním z hlavních důvodů proč středověcí rabíni zavedli zapalování svíček je jídlo, prostě chtěli vidět na večeři po západu slunce. (Joma 74b)
Ve 12 století francouzský rabín Raši tvrdí, že si člověk musí Šabat užít, a to nejde bez jídla po západu slunce, jíst nejde bez světla. (Šabat 25b)
Ve 12 století přichází španělský rabín Rambam s tvrzením, že Ner Šabat je zásadní pro užívání si Šabatu. (Šabat 23b)
Hlavní „micvou“, není zapalování svíček, ale užívání si světla. (Šulchan Aruch harav)
Nejzajímavější je ale logika věci, užití lampiček (a svíček) ke svícení, není hoření.
Ojojoj, ti hloupí a primitivní staří Izraelité, Samaritáni, Falašové, Karaimové, Bnej Menaše, Bene Izrael a dokonce i židé do 3 století si bez svíček nemohli užít Šabat, protože museli jíst ve tmě