Servus, Vader!
V r. 1984 jsem ze dne na den ukecal svoje ego, aby přestalo kouřit. Vadilo mi to při plavání a vůbec…uložil jsem si to jako jakýsi výraz solidarity a odříkání ve vztahu k jedné osobě, které v té době držela smutek za zemřelého.
Nepostavil jsem si to jako kategorický zákaz, nýbrž jako na něco relativního, co za týden asi stejně poruším… Vnitřní hlásek mne hecoval
„schválně - vydržíš to ještě týden?“ Ze začátku jsem zůstával pasivním kuřákem, protože okolí odmítalo zahazovat žváro v mé přítomnosti.Takto psychologicky postaveno (a za legislativní podpory pracovně právních předpisů) mi to vydrželo dodnes – jsem absolutní nekuřák. Navíc nepiják a nemrava.Taky absolutní.
Svůj komentář jsem skutečně formuloval jako varování ministerstva zdravotnictví, ale především jako bručení nad snižováním bojeschopnosti. Nebudu zde popisovat dojmy ze spatření plic silných kuřáků (při příležitosti soudních pitev). Bylo by to laciné. Mě jde hlavně o tohle: (a Vy, můj oblíbenče, jste na to narazil při zmínce o zákazu kouření pro snipera) – můžete střílet sebelépe, ale nejdřív se na svůj palpost musíte dostat. Když se na něj konečně doplížíte, je sakra rozdíl, jestli jste se na něj doplazil jako chrchlající a odplivující kuřák s mžitky před očima, třesoucíma se prsty a s divy dělajícím krevním tlakem, nebo jako hbitá a mrštná pozemní veverka.
A to jsem se nezmínil o pěších, mnohakilometrových přesunech...
Kentku v ústech by si nedovolil ani Wild Bill Hitchcock či Billy the Kid. Snad jen žvýkací Bull Durham.
Všechno je relativní a zatímco dříve bych vojáka, konzumujícího syrovou zdravou zeleninu odměnil uznalým mrknutím, dnes bych smutně pokýval hlavou po zjištění, jak strašlivé množství dusičnanů a pesticidů se takto dostává do organismu…
U Gugiho (který by si nezapálil dnes už ani před guillotinou) se objevuje jistý posun: má spíše stres z toho, že do války asi nepůjde, protože je příliš dlouho mlád… a že nebude aktivně
„involved“ při obraně Erecu.
Gut šabes, šabat šalom lekulam!