V neděli na 2 programu ČT dávají francouuzký dokument vícehodinový Šoa.
Díky za upozornění. Jen odcituji z TV programu:
ČT 2 17:00
ŠoaMonumentální dokumentární svědectví o vyvražďování židovského národa německými nacionálními socialisty v letech 1938-1945. Je věnováno památce šesti milionů židovských obětí. V polském Chelmnu, ležícím na severozápad od Lodže, v srdci kraje, kde tradičně bývalo velké židovské osídlení, se rozběhla „průmyslová“ genocida Židů plynem. Začalo to ve velkém 7. prosince 1941. 400 000 Židů zde bylo zavražděno od prosince 1941 do jara 1943 a pak od června 1944 do ledna 1945. Ze čtyř set tisíc mužů, žen a dětí, dopravených do této obce, přežili a mohli podat své svědectví v tomto snímku pouze dva lidé. Film dokumentuje dále poměry ve vyhlazovacím táboře Treblinka a život a smrt v centru nacistických zločinů, v Osvětimi. Ve filmu vystupují se svým svědectvím Richard Glazar, Simon Srebnik, Mordechai Podchlebnik, Hanna Zaidlová, Paula Birenová, Henrik Gawkowski, Corinna Coulmasová, Abraham Bomba, Franz Suchomel, Filip Muller, Raul Hilberg, Franz Schalling, Rudolf Vrba a další. Režie Claude Lanzmann. Francouzský dokument z roku 1985, který uvádíme v souvislosti se 70. výročím tzv. Křišťálové noci, kdy němečtí nacisté v noci z 9. na 10. listopad 1938 poprvé tak mohutně a fanaticky zaútočili na židovský národ v Německu, v připojeném Rakousku a v tzv. Sudetech (Devítihodinový film v původním znění s titulky)
Francouzský režisér Claude Lanzmann se proslavil devítihodinový filmem Šoa (1985, Francie), který byl u nás veřejně promítán v roce 1991 a 15. a 16. 10.1991 poprvé uveden v ČT.Záznam dialogů a titulků filmu autor vydal knižně a vyšel i u nás: nejprve v samizdatové podobě a pak pod názvem Zpráva o velikém neštěstí roku 1991. V předmluvě ke knižnímu vydání napsala tehdy Simone de Beauvoir: "Ten film má v sobě cosi magického a magii nelze vysvětlovat. Po válce jsme četli množství výpovědí o ghettech a vyhlazovacích táborech; byli jsme otřeseni. Když však sledujeme mimořádný film Clauda Lanzmanna, uvědomujeme si, že jsme nic nevěděli..."."Lanzmann vymyslel způsob, jak vyvolat vzpomínky na hrůzy holocaustu, aniž by povahu těchto hrůz nějak zdeformoval," píše o filmu Jean-Michel Frodon, šéf filmové rubriky francouzského deníku Le Monde.Slovy C. Lanzmanna: "Šoa představuje zvláštní skupinu, hrstku vzácných lidí rozptýlených po celém světě, v poslední fázi vyhlazování, na samém konci řetězce smrti. Všichni měli zemřít, jen vyhráli jakousi podivnou soutěž o život, v níž měli štěstí a odvahu. Neříkal bych jim přeživší - spíše ti, kdo se vrátili z druhé strany, ze zápraží plynových komor. Šoa není film o přežití, ale o radikálnosti smrti v koncentráku. Ti lidé nelíčí osobní příběh, neříkají Já, nýbrž My. Jsou mluvčími národa, mluvčími mrtvých."C.Lanzmann má pověst kontroverzní osobnosti; Stevena Spielberga s jeho dokumentárním projektem nepovažuje za konkurenta. Sám neříká svým filmům dokumenty. Tvrdí, že jeho Šoa se vymyká jakékoli kategorizaci; "Nezaznamenávám jen realitu, ale sám ji vytvářím." "A pokud jde o diváky, Šoa vidělo 70 milionů lidí, od Japonska přes Nový Zéland po Afriku; často také v televizi, ve dvou večerech v hlavním vysílacím čase. Možná jich není tolik jako diváků Spielbergova filmu Schindlerův seznam, ale Šoa žije dál, šíří se jako pramen."Jom ha-Šo-a (Den šoa) či Jom ha-zikaron la-Šo-a ve-la-Gvura, Den památky na šoa a hrdinství) je 27. dnem měsíce nisan v židovském kalendáři, což připadá na počátek jara. Je připomínkou šesti milionů Židů, kteří byli zabiti během holocaustu. (V Izraeli je tento den státním svátkem; datum je stanoveno na výroční den povstání ve varšavském ghettu).Pojem holocaust se k nám nedostal přímou cestou z hebrejštiny, ale oklikou z angličtiny; v anglosaských zemích je vnímán jako katastrofa nebo naprosté zničení. Z tohoto pohledu začalo být tamními historiky také uplatňován na násilné potlačování a rozsáhlou likvidaci, kterou na svých oponentech praktikovaly úřady nacistického Německa v letech 1933-1945. zvláště v Evropě bývá sice slovo holocaust někdy zaměňováno se slovem šoa, které označuje tzv. konečné řešení židovské otázky (tedy likvidaci židovského národa). Oproti tomuto termínu však holocaust představuje širší rozsah událostí s řadou různých trpitelů. Slovo genocida je naproti tomu termínem právním a označuje "zločin vyvražďování a vyhlazování příslušníků národních, etnických, náboženských a rasových skupin".Claude Lanzmann se narodil 27. 11. 1925 v Paříži. Pocházel ze židovské rodiny, ale jemu a jeho příbuzným se podařilo vyhnout deportacím do koncentračního tábora. "Narodil jsem se dost dlouho před válkou," říká v jednom interview. "Nebyl jsem deportovaný, ale žil jsem mezi antisemity. Ve strachu a v hanbě. V občanském průkazu jsem měl napsáno Žid červenými písmeny. Nesnesl jsem to. Pořídil jsem si falešné dokumenty. Můj otec se oženil s křesťankou, aby ochránil moji sestru. Ze stejných důvodů ji nechal pokřtít. Byla to skvělá dívka, velmi inteligentní, citlivá a krásná. V šestatřiceti letech si vzala život, protože se s tím nevyrovnala (...) Považuji ji za přímou oběť války. (...) Být Židem a cítit se svobodně - to je vymoženost. Proto je pro mě nesmírně důležitá existence Státu Izrael. To, že mají Židé domov, změnilo jejich postavení ve světě a také postoj světa k nim."Lanzmann se zúčastnil odboje, po válce studoval literaturu a filosofii, spolupracoval s Jeanem-Paulem Sartrem a Simone de Beauvoir. Filmovou cestu nastoupil v roce 1973 snímkem na židovské téma Proč Izrael? (1973, Francie) a problematika židovské existence zůstala výlučným námětem jeho tvorby. Proč Izrael? je tříhodinovým průhledem do situace tehdejšího Izraele: do stavu myslí tehdejších Izraelců. Již v tomto filmu nalézáme prvky charakteristické pro Lanzmannův styl. Autor je zpravidla ve filmu osobně přítomen (hlasem nebo i fyzickou přítomností na plátně) a jednání aktérů před kamerou ovlivňuje svými otázkami a svou osobností. Jeho filmy jsou mimořádně rozsáhlé a úmyslně také fyzicky náročné. Lanzmann nepoužívá archivní materiály a soustřeďuje se na tváře promlouvajících, přidává k nim záběry krajin a prostředí, jež se nějak váží k výpovědi. Jeho základním tvůrčím vkladem je styl, způsob kladení otázek, jejichž ambicí je vytvoření pocitu spoluprožitku s vypovídajícím: autor se ptá zpočátku na věcné detaily, které zprvu nemají dramatický potenciál, ale záhy ho získávají.Na Šoa navazují dva kratší filmy. Návštěvník z říše mrtvých (1997, Francie) je výpovědí Maurice Rossela, představitele Mezinárodního červeného kříže, který navštívil terezínské ghetto a přistoupil na zinscenovanou hru "vzorného městečka. Poté sepsal zprávu, která byla k nacistům více než vstřícná. Svůj omyl, ignorantství či míru pokrytectví si do dnešních dnů neuvědomuje.Film Sobibor, 14. října 1943 v 16 hodin (2001, Francie), který byl na festivalu Jeden svět uveden v roce 2002 v české premiéře, je naopak záznamem výpovědi Jehudy Lernera, účastníka vzpoury ve vyhlazovacím táboru Sobibor. Po projekci přišel na pódium samotný autor, aby odpovídal na některé otázky.
