Slyšíme to ze všech stran. Jedině dvoustátní řešení konfliktu mezi Izraelem a palestinskými Araby přinese do jejich vztahu mír. Nic není vzdálenějšího pravdě.
Svět říká pouze ono „A“ (dvoustátní řešení), ale vytrácí se ono neméně podstatné „B“. Jak by vytoužený stát pro palestinské Araby měl vypadat, jak a na základě jakých principů by byl ustaven? Kdo by garantoval, že Izrael nebude z obou stran obklopen teroristickým Hamastánem?
Podobných otázek je bezpočet. Nikoli v poslední řadě se musíme ptát, jakou podobu by měla demokracie v takovém palestinskoarabském státě. Dotaz provázený obavami je to víc než oprávněný, podíváme-li se na realitu fungování „nižšího stupně státu“ – Palestinskoarabské autonomie (PA). A abychom ten obraz nedeformovali současnými válečnými událostmi, zaměřme se na období před 7. říjnem 2023.
Existence PA je politickým výsledkem Dohod z Oslo (1993). Na jejich základě dostali palestinští Arabové přidělené smluvně určené území v Judeji a Samaří (Západní břeh) a v Pásmu Gazy. Vznikly instituce PA včetně úřadu předsedy autonomie, vlády, zákonodárného sboru (Palestinská legislativní rada), soudních orgánů, bezpečnostních složek aj. Bylo to něco za něco. Na arabské straně se Palestinská osvobozenecká organizace (PLO) zavázala ke zřeknutí se terorismu (čímž přiznala, že dosud teroristickou organizací byla) a k uznání práva Izraele na existenci v míru a bezpečí (čímž přiznala, že dosud tomu tak nebylo, přičemž všechny režimy světa, které PLO do té doby podporovaly, stály na straně teroru a mlčky akceptovaly politiku likvidace Izraele). Na izraelské straně se vláda v Jeruzalémě rozhodla uznat PLO jako zástupce palestinského lidu a zahájit s ní jednání o mírovém procesu.
JAK FUNGUJE DEMOKRACIE V PA
To musí zajímat každého demokrata všude na světě. Všimněme si dvou sloupů palestinskoarabské samosprávy – předsedy PA a Legislativní rady, přesněji příslušných voleb. První volby po ustavení PA se konaly v jednom dni: 20. ledna 1996 hlasovali voliči jak pro předsedu autonomie, tak vybírali složení Legislativní rady. V obou případech bez překvapení. Předsedou PA se stal s 89,82 procenty Jásir Arafat (který zastával do roku 2003 také post šéfa kabinetu), volby do zákonodárného sboru vyhrál Fatah – obsadil 50 křesel v 88členné sněmovně. Situace vypadala nadějně, ne však dlouho.
Na druhé volby si museli voliči počkat do let 2005 a 2006. Arafat si podržel post předsedy PA až do své smrti v listopadu 2004. Volby předsedy PA se nekonaly dříve proto, že Dohody z Oslo stanovily pětileté přechodné období, během něhož měl zvolený předseda autonomie zůstat ve funkci, aniž by legislativa PA obsahovala ustanovení o dalších volbách. Navíc se situace začala zhoršovat a politický vývoj dramaticky měnit. Po krachu jednání mezi Izraelem a PA v americkém Camp Davidu v červenci 2000, kdy tehdejší izraelský premiér Ehud Barak nabídl Arabům dnes sotva myslitelný maximální kompromis (mj. až 95 procent území Západního břehu a celé území Pásma Gazy propalestinský stát), který Arafat odmítl, porušilo vedení autonomie slib, na němž byl celý proces postaven a naplno vypuklo teroristické šílenství. Do historie vešlo pod názvem Druhá intifáda. Probíhala od září 2000 do začátku roku 2005 a bylo při ní zavražděno (zaokrouhleně) na 700 izraelských civilistů a tři stovky příslušníků bezpečnostních sil.
Tyto a další okolnosti způsobily, že volby do Legislativní rady, mezitím rozšířené na 132 členů a se změněným (smíšeným) volebním systémem, se konaly až 25. ledna 2006. O rok dříve, 9. ledna 2005, což bylo způsobeno Arafatovým skonem, vybírali palestinští Arabové nového šéfa autonomie. Novelou bylo stanoveno, že funkční období předsedy PA bude čtyřleté a zvolen bude moci být pouze dvakrát. Po Arafatovi stanul v čele samosprávy Mahmúd Abbás, který obdržel 67,38 procent hlasů.
Jako fatální se ukázaly být volby do Legislativní rady (2006). Palestinští Arabové zcela pošlapali původní princip, že se zříkají terorismu, neboť do volebního klání bylo puštěno teroristické hnutí Hamas. A co horšího, Hamas volby vyhrál, čímž byl celý mírový proces postaven na hlavu. Teroristé obsadili v Legislativní radě 74 křesel ze 132 a drželi nadpoloviční většinu; Fatah získal 45 mandátů. Kdybychom se chtěli zeptat, kdo za to může, pak musíme odpovědět: voliči v PA. To oni dali většinově hlasy formaci, která má ve svém programu na předním místě likvidaci izraelského státu. Jen připomenu, že se tak stalo několik málo měsíců poté, co se Izrael jednostranně stáhl z celého Pásma Gazy; odešli vojáci i civilisté. Arabští voliči PA „odměnili“ tento krok izraelské dobré vůle tím, že většinově podpořili Hamas. Se všemi důsledky, které z toho vyplynuly.
Následovala vnitropalestinská občanská válka, po níž vzniklo dvojvládí: Hamas násilně ovládl Pásmo Gazy, Fatah s Abbásem vládne na Západním břehu. Ve vztahu k Izraeli šlo vedle individuálního teroru o několik sérií raketových agresí, které si vyžádaly kromě nynější války čtyři odvetné protiteroristické kampaně (2008-2009, 2021, 2014 a 2021). Položme si otázku, který normálně fungující suverénní stát by si nechal líbit tisíce vystřelených raket na své území?
A volby? Od těch posledních, pomineme-li komunální v letech 2017 a 2021/2022 konaných pouze na Západním břehu, celoautonomní veškeré žádné. Legislativní rada nefunguje, ostatně tak jako tak nemá legitimitu, a její roli zaujal předseda PA Abbás, který vládne pomocí dekretů. I tady je problém. Jeho funkční období skončilo 9. ledna 2009, letos v lednu přesluhoval už 15 let (!). Nezdá se ale, že by s tímto demokratickým deficitem měli mocní ve svobodném světě problém. Jistěže i proto, že každá reálná alternativa je neskonale horší.
Lze se pak divit tomu, že nikdo příčetný v Izraeli, pomineme-li Araby a naivní židovskou levici, nemůže z výše uvedených důvodů vzniku palestinského státu fandit? A to jsem do tohoto článku záměrně nezahrnul události související se 7. říjnem 2023.
