Judaismus > Rabín odpovídá na Vaše dotazy

Konverze - praktické podrobnosti

<< < (20/31) > >>

bibin:
Nesouhlasím s tou mincí. Jak by řekl dr. Rubinstein  ze zkušenosti své soukromé Brooklynské ordinace, "jsou pacienti, kterým i srdce zvoní mosaznými mincemi"..... Iván se dosyta najedl. Když spolu s firmou Yellow Cab doprovodil  chlapce a Hadassu domů, a když se přesvědčil, že domovník přišel děvčeti osobně otevřít, zavelel k odjezdu. Kapky deště, dopadající na přední sklo, odstředivě smývaly nános podvečerního  prachu. Iván si řekl, že noční procházku Tompkins parkem dnes vynechá. Blížila se půlnoc, když zavíral dveře svého bytu na závoru. Rozsvítil lampičku u postele, osvěžil se v koupelně a přemýšlel, stojí-li za to zapít tabletku Zolpidemu. Nakonec ulehl bez něho. Okamžitě se propadl do černobílého světa... stál na kraji chodníku s mladým, atletickým chlapcem, jehož tvář pokrývaly pihy. Nebyl zdejší.  Iván vykročil do ulice, a Sven (tak se totiž jmenoval) ho následoval. V dálce uviděl postavu. Když se přiblížil, neznámý si na levý okraj saka ve výši srdce položil tři prsty, a tázavě se na Ivána podíval. Iván gesto opětoval. "Jak víte, že nesahá pro zbraň?" ozval se za ním Sven. "Je to našinec, nepotřebuje zbraň", opáčil Iván. "Gesto, které učinil, je starým signálem zednářů. Každý zednář, který ho udělá, když sám vstoupí do restaurace tím signalizuje, že chce být pozván ke stolu bratra. "Máme tedy společnost?" otázal se Sven. "Ne. Dnes to znamená něco jiného. Uvidíš." Zabočili do vnitřního města. Uličky zde byly křivolaké, a vinuly se to kopce ke starým, neplodným vinicím. Hrázděné domy připomínaly bavorský Rothenburg , jenom na rozích ulic byla světla, dnes večer  jakoby kubisticky nalámaná do vozovky. U každého z nich se vzpínak mužík, vzhledem se nelišící od  jiných pozemských obyvatel. Muži třásly světly, ale ta je nepouštěla. "Kdo jsou ti lidé" podivil se Sven. "Mazachi", odpověděl Iván.  Nebo mazači. ale my jejich název komolíme, protože jejich odposlech zachytí i vibrace  hlasivek ve vzduchoprázdnu. A co dělají? zajímal se Sven. "Mazači mažou naši minulost zachycenou v digitálních stopách. Ale jejich hlavním cílem, je zničit HW, hlavní paměti. Kdysi dávno, to ještě Země vypadala jinak, vznikl přísně tajný projekt e-tóra. Všechna naše paměť a paměť našich předků i znalců Knihy měla být převedena do paměti, tak, aby každý mohl sám a přímo přes čtečku a Paměť komunikovat s generacemi dávno nás opustivších znalců Knihy. Věškerá naučení, rady, pokyny a analogické situace jsme mohli vyvolat, a vybrat pohledem paměti Nejmoudřejšího to v dějinách správné řešení. " vzdychl Iván. " Když projekt naběhl do poloprovozu, přestali se lidé zabíjet. Začala všeobecná prosperita." "Ale to se přeci nemohlo líbit žijícím znalcům"...namítl Sven."Právě. Mysleli si, že budou zbyteční, a stvořili Mazache, jako kdysi Golema, aby našli náš systém. Ale nenašli." "A měli jste pro znalce budoucnost?" zajímal se Sven "Jistě", odvětil Iván, "byli by zůstali jako domácí mazlíčci. S  mazlíčky rozprávíš a živíš je, i když pro tebe nemají jiný, než citový význam." "A jak ty Golemy", přešel na věcnější tón Sven, chytáte?" "Mají  sebe na mazání magnet, takže když strážce přepóluje  městské obvody, chytí se sami. A my je pak propustíme. Přirozeně, bez magnetů. Každý mazach má ovšem v životě jen jeden." Za nimi svištěla vozítka, která odebírala mazache od stojanů světel. Šli dál šedivým světem, a Sven se zeptal: "jediná věc, která je tu barevná, je portrét překrásné dívky. Kdo to je?" To je naše paní. Naděje. Je tím jediným, Svene, co nám zbylo poté, když znalci knihy otevřeli Pandořinu skříňku života, a začali svět  i nás trýznit. To je NADĚJE., která zůstala na dně Pandořiny skříňky." .............Iván sebou trhl a začal se probouzet. Už dávno věděl, že rána v East Side se podobají, jak vejce vejci....

bibin:
Snad se od dob de la Cámary v pražské scénáristice leccos změnilo, a wocicko, která píše, kolik  že toho má napsáno, by nám mohla prokreslit alespoň jednu postavu... ;)  jinak budeme na pochybách . Za střežení elektronického copyrightu Vaderovi  dík. Je jasné, že za dusných newyorských nocí se z bytu naproti Ivánovu, byť je dosti daleko, ozývá melodie z Nu pogodi, jen počkej zajíci....byt má pronajatý atašé sovětského (ruského) zastupitelství, který do melodie, čas od času, spolu s vlkem vykřikne: "jen počkej". Jde o svérázný protest pomalu se upíjejícího diplomata proti šéfovi zastupitelství. No a Marcele....žena je opaskem muže. Není-li opasku, kalhoty, a tím i důstojnost muže, padnou (padne) na zem....Jak říká známá postava, hovořím dvěma jazyky: česky a špatně česky. Tím tedy prosím o čtenářskou shovívavost...

bibin:
K erotice: na procházky Tompkins parkem, zvláště ty noční, si Iván kupuje časopis Playboy. Ne že by četl za svitu luny, nebo prohlížel dívku na vyklápěčce....leč, srolovaný časopis  tištěný na křídovém papíře při úderu může i omráčit. Proto patří k výzbroji všech agentů, nejen jako "poznávací znamení". (Filipínská technika boje krátkou bambusovou zbraní ze 17. století.)

wocicko:
Aspoň jedna postava... No... Tak co třeba Andrew, původním jménem Andrej Alexandrovič, který se kdysi jako malý zamiloval do spojených států (vzdálený příbuzný poslal jeho spolužákovi čumkartu se sochou svobody) a věděl, že nechce jako jeho otec a otcové jeho otců pást soby v tajze, ale stát se Američanem a žít v americkém snu. První ruble si vydělává schraňováním vodky z nedopitých sklínek příbuzných odpadlých pod stůl a prodáváním pálenky po blízkých i vzdálených domech.
Když si vydělá na vlak do Moskvy, začne v metropoli s regulerním výdělkem (žebrání a příležitostná loupež - ovšem všechny poškozené si pečlivě zapisuje, aby jim mohl vrátit desetinásobek, až si splní svůj sen, ke kterému mu nevědomky pomohli). Po strašlivých útrapách, párkrát ho zavřou, uteče z gulagu pokousán Černými ruskými teriéry, polomrtvý po měsíčních a měsíčních (vždycky ujel jen kousek, než ho našli a vysadili) plavbách na lodích coby černý pasažér, dospěje do USA. A tam se jeho talent rozvine, stane se dobře situovaným (tj. má na jednopokojový byt a občas co k snědku) a najednou zjistí, že americký sen je jen kapitalistický blud, přesně jak říkali ti pánové v sovětských uniformách, co ho mlátili... Jak by mi bylo, kdybych zůstal jako pasák znárodněných sobů? zeptá se sochy svobody, ale ona mlčí, k zuboženým je němá... Nalákala ho na svůj úsměv, na druhý konec světa, a drží ho ve svých studených kovových tlapách. Domů nemůže, nikam nemůže... Adrej vzplane rudým vzetekem: kapitalismus mu zničil život, komunismus taky, zbývá mu být soukromníkem! Věří v individualitu, v lidské síly, vyhlásí partizánskou válku. Najde si práci u McDonallda a potají otravuje chseburgery, ty jež neprodá, posílá jako dar ministerstva vnitra na Ruskou ambasádu a podobně.
Iván se s ním potká v Central parku, kde usedul na lavičku zmožen studiem Al Chazarí. Ivánovu pozornost si získá ne pro to, že by pálil americkou vlajku za zpěvu Ruské hymny, to v nočním New Yorku není nic neobvyklého, ale až po tom, co udupe poslední uhlíky červeno-bílo prouhované a vytáhne tu červenou se srpem a kladivem, aby ji zapálil za zpěvu: Ó sděl mi zda v úsvitu zříš...  Když k němu Iván opatrně pokročil, přátelsky mu položil ruku na rameno a zeptal se: "Člověče, mohu ti nějak pomoci?" Adrej utekl s hysterickým řevem: "KGB, CIA..."
"Ne, já sjem Žid, příteli!" nevzdával se Iván (no, ruku na srdce, také se chtěl pochlubit úspěšným výstupem před Beit Din). "Mossad!!!" zařval Adrew a vrhl se pod kola jedoucího kola.
"Já se o něho postarám," prohlásil Iván vyrovnaně, pomohl cyklistovi zpět na kolo a krvácejícího si hodil přes rameno... Tak na ulici sebral nového přítele.

Tamar:
 :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D :D

Navigace

[0] Index zpráv

[#] Další strana

[*] Předchozí strana