martindeporres a jeho zmínka o podílu gastarbeiterů:
– velmi diskutabilní fenomén světové historie. Vezmeme-li si za příklad historii Wienu, zjistíme, že Wien v podstatě postavili čeští gastarbeiteři. I když to je pro ně trochu nepřesný název, neboť tak úplně cizinci nebyli, když Rakušáci i Češi (kromě jiných) spadali pod trůn vlídného mocnáře Franz Josefa.
Napadá mne, že každý národ, který si není schopen zajistit výkon i té nejodpornější práce vlastním národním kádrem a pozve si na výkon této práce cizince (a apriorně už v ten moment se těmto cizincům nadřazuje - i když jen na trhu pracovních sil), pozvolna upadá.
Národ, který odmítá umazat si ručičky a stávající se národem „běloručků“, se jaksi pozvolna odsuzuje do role pána, se kterým nakonec bude lstivě manipulovat jeho mazaný sluha.
Nemluvě už vůbec o demografických, populačních, sociálních a politických efektech – což je téma zde ze všech stran již hojně prodiskutované.
Právě na těchto druhotných efektech se ukazuje, jak nemoudré a zhoubné je tendence nějakého národa, rezervovat si pro sebe (teď to úmyslně přeženu) jen práci bankovních ředitelů a pro gastarbeitery rezervovat práce počínaje vyvážením popelnic a konče pracemi pomocného nemocničního personálu.
Žádná ze současných světových ideologií není schopna přesvědčit občany nějakého státu, kteří se nalézají v nižším nebo velice nízkém sociálním statusu, aby se dobrovolně nechali zařadit do práce tomuto statusu odpovídající. Herec Menšík kdysi prohlásil, že se těší na dobu, ve které budou zase holiči holit a zedníci zdít a pradleny prát. Bylo to v dobách, kdy zedníci zastávali funkce generálních ředitelů a pradleny funkce kulturträgerů. Menšíkovi se tenkrát evidentně zastesklo po dobách, kdy rodiny považovaly za jakési poslání, když od pradědečka až po pravnuka bylo v rodině tradicí povolání řezníků, nebo povozníků, nebo cihlářů, mydlářů atd. atd…. A nestěžovaly si, že nemají syna ministrem financí, nebo bankéřem. Znaly své možnosti, avšak v rámci svých možností se snažily až do úpadu a nezřídka se proto stalo, že od řemeslníka vznikl ve třetí generaci celý řemeslnický koncern. Prostě se vypracovaly, neboť věděly, že majetek není loterie, ale dřina.
Nemocí dnešních národů je hochštapleřina. Každý
íkváč trvá na tom, že bude ředitelem podniku a na manuální práci si zjedná pracovní sílu z nějakého zbídačelého rozvojového státu, nad kterou bude dělat ramena, protože ta pracovní síla se před ním bude lámat v pase a blahořečit mu, že jí zachránil před hladomorem.
Jenže ve slabosti gastarbeiterů je jejich síla. Mají obrovskou motivaci, dotáhnout to na vysoké posty. Italové přicházeli do US ve velmi bídných stavech, pak se nějak prostříleli k vyššímu vzdělání a ve třetích a čtvrtých generacích se nechávají volit do politiky.
Štěstí pro US, že Italové jsou kulturním přínosem. Mezi těmi, co dnes něco v US znamenají nejsou výjimkou italská jména. Totéž platí o jiných národnostech – Holanďané, Němci, Švédové, Irové a tak dále.
Některé země však nemají na nacionální původ gastarbeiterů tak nějak štěstí. No, ale nezoufejme - třeba muslimové přestanou být v nějaké generaci tak silně nekompatibilním prvkem v křesťanské euroamerické civilizaci.
