„Příhodnější“ datum si Norsko, Irsko a Španělsko vybrat nemohly, když se rozhodly uznat „Stát Palestina“ s platností od 28. května 2024.
Toho dne před šedesáti lety se v tehdy jordánském východním Jeruzalémě sešli zástupci palestinských Arabů na ustavujícím kongresu Palestinské národní rady. Výsledkem šestidenního jednání bylo přijetí Palestinské národní charty a vznik Organizace pro osvobození Palestiny (PLO).
Bodem číslo jedna programu bylo „osvobození Palestiny“. Jelikož v té době byla bývala britská mandátní Palestina rozdělena na tři části – Stát Izrael, Předjordánsko jako součást Jordánska a Pásmo Gazy pod správou Egypta – nabízí se otázka, které území mělo být „osvobozeno“. V Chartě je jasně řečeno, že se to netýká ani Předjordánska, ani Pásma Gazy. Zbývá tedy – ano, území židovského státu Izrael. Před šedesáti lety dostal politický program, jehož cílem byl vymazat Izrael z politické mapy Středního východu, nový impuls. Místo Izraele měl být ustaven arabský palestinský stát nazvaný, jak jinak, Palestina.
V té době žili ještě Arabové v iluzi, že Izrael bude možné porazit vojenskou silou, jak se o to pokusili už při jeho vzniku v roce 1948. Tento politický přelud se rozplynul po šestidenní válce 1967 – a palestinští Arabové se skřípěním zubů pochopili, že holuba na střeše nikdy nepolapí, a tak se velice neochotně smířili s vrabcem v hrsti. V listopadu 1988 vyhlásili v Alžíru „Stát Palestina“, přičemž z tehdejší deklarace lze vyrozumět, že snad budou akceptovat pro tento stát území Předjordánska, Pásma Gazy a východního Jeruzaléma. (Ovšem v praxi pouze ti takzvaně umírnění, maximalisté podporovaní Íránem a spol. požadují pro Araby i nadále Palestinu celou, což samozřejmě znamená likvidaci Izraele.)
Jak již řečeno, vyhlašovatelé tohoto státu, ať už ho pak papírově uznal či neuznal kdokoli, neměli v té době ani toho příslovečného vrabce v hrsti. Izrael po vyhrané obranné válce z června 1967 kontroloval všechna teritoria, která si palestinští Arabové nárokují.
STÁT ZROZENÝ Z TERORU
V alžírské „deklaraci palestinské nezávislosti“ jsou zajímavé dvě pasáže (kromě bezpočtu dalších, vesměs proklamativních a odtržených od reality): 1. „Stát Palestina“ je arabský stát, integrální a nedělitelná součást arabského národa…“ (Palestinští Arabové si nárokují právo označovat svůj stát jako arabský, ale stejní palestinští Arabové odmítají akceptovat Izrael jako stát židovský.) 2. „Naše srdce jsou povznesena a ozářena světlem požehnané intifády…“ (Intifáda je jejich označení pro vražený protiizraelský teror. Ve světle této oddanosti intifádě, v té době zuřila první intifáda 1978-1993, během níž byly zavražděny dvě stovky Izraelců, jsou řeči o tom, že „Stát Palestina“ odmítá teror nehorázné lži.)
Z oblasti politických fantasmagorií se situace více přiblížila k realitě v 90. letech minulého století, když Izraelci a palestinští Arabové uzavřeli Dohody z Oslo. S nimi můžeme ostře nesouhlasit (tak jako z principiálních důvodů autor tohoto článku), nicméně platí základní zásada tohoto procesu: o konečném statusu sporných území musí být rozhodnuto v rámci jednání mezi Izraelem a reprezentací palestinských Arabů, což současně znamená, že jakékoli jednostranné kroky by byly jednáním proti duchu Dohod z Oslo. To je obecný závěr.
Navíc, a to je zásadní, ze strany palestinských Arabů došlo k brutálnímu pošlapání slibu danému před samotným vznikem mírového procesu, totiž že se zříkají terorismu, což vyvrcholilo masakrem ze 7. října 2023. Z toho lze dovodit, navzdory všem ujištěním o opaku, že jednostranné uznání „Státu Palestina“ vládami Norska, Irska a Španělska není ničím, než nehoráznou odměnou za tu nejnelidštější formu teroru – a navíc „skvělý“ dárek palestinským Arabům k 60. výročí založení PLO, která vznikla s cílem Izrael zlikvidovat. Je to srovnatelné s tím, jako kdyby Spojenci nedlouho po lidickém masakru odměnili Hitlera, nota bene za současného vyhrožování, že stejné vraždění zopakuje znovu a znovu, kdykoli se vyskytne vhodná příležitost. V tak absurdním světě dnes žijeme.
Věc má ale ještě jeden aspekt. Máme-li vzít vážně politický akt Oslo, Dublinu a Madridu, tedy jednostrannou podporu pro arabský stát na sporných teritoriích, proč bychom neměli vzít vážně případnou jednostrannou izraelskou anexi části sporných území v Předjordánsku odůvodněnou bezpečnostními potřebami.
