Karim Khan, hlavní žalobce Mezinárodního trestního soudu (ICC), požaduje vydání zatykačů nejen na pohlaváry teroristické organizace Hamas, ale i na dva představitele bránícího se Izraele.
V části svobodného světa vyvolal oprávněné pobouření, protože vytvořil morálně absolutně nepřijatelné rovnítko ve stylu „Churchill = Hitler“. On sám to ale považuje za „nesmysl“, jak se vyjádřil ve svém prvním velkém rozhovoru pro média na toto téma. Dvacátého šestého května hovořil s novinami The Sunday Times, kterým řekl: „Neříkám, že Izrael se svou demokracií a svým Nejvyšším soudem je podobný Hamasu, jistěže ne. Nemohu se vyjádřit jasněji když tvrdím, že Izrael má plné právo chránit své obyvatelstvo a získat zpět rukojmí. Ale nikdo není oprávněn páchat válečné zločiny nebo zločiny proti lidskosti.“ Souhlas, ovšem s výhradou vůči tvrzení, že válečné zločiny páchá vedle barbarů Hamasu také Izrael. To ale není jediný omyl Karima Khana a spol.
Ten další se týká příkladu použitého jako odpověď na jednoho izraelského úředníka, jakým způsobem by měli Izraelci rukojmí v Gaze vypátrat. Hlavní žalobce v odkazu na konflikt v Severním Irsku z druhé poloviny minulého století(zjednodušeně Velká Británie vs Irská republikánská armáda) dovodil: „Došlo k pokusům zabít Margaret Thatcherovou, Airey Neave* byl vyhozen do vzduchu, lord Mountbatten** byl vyhozen do vzduchu, došlo k útoku v Enniskillenu***, měli jsme střelbu do kolen****. Ale Britové neřekli: »Nuže, na Falls Road***** se nepochybně mohou vyskytovat členové Irské republikánské armády a republikánští sympatizanti, tak na Falls Road shodíme 2000librovou bombu.« To udělat nemůžete.“
* Airey Neave – poslanec britské Dolní sněmovny. Zavražděn 30. března 1997 při výbuchu bomby nastražené severoirskými republikánskými teroristy.
** Lord Mountbatten - britský námořní velitel a politik. Zavražděn 27. srpna 1979 při výbuchu bomby nastražené severoirským republikánským teroristou Thomasem McMahonem.
*** Bombový útok spáchaný severoirskými republikánskými teroristy 8. listopadu 1987. Bilance: 12 mrtvých.
**** Drsná raktika severoirských polovojenských jednotek, sloužila jako svévolné trestání nepohodlných.
***** Ulice v Belfastu, centrum katolické (republikánské) komunity.
Tento Khanův historický příklad je ovšem absolutně nepatřičný. Především: Izraelská armáda nebombarduje lokality v Pásmu Gazy proto, že se domnívá, že by tam teroristé mohli být, ale proto, že tam jsou, což je výsledek operačních zpravodajských analýz. (Pak se i civilní lokality zneužité teroristy stávají legitimními vojenskými cíli.) Dál: Zatímco Irská republikánská armáda a její odnože operovaly v rámci suverénní monarchie (proti ní), přičemž Londýn musel v rámci boje s nimi tuto skutečnost zohlednit, Hamas a jeho ozbrojené formace jsou vládním hnutím, které napadlo a vede válku proti sousední zemi. Správným příkladem tudíž není model „Velká Británie proti severoirským teroristům“, ale „Velká Británie proti nacistickému Německu“. Ten druhý a správně použitý model pak vrhá na dnešní válku v Pásmu Gazy docela jiné světlo. Tak jako bylo v zájmu porážky zla jménem nacismus nutné přistoupit k bombardování vojenských cílů na území Velkoněmecké říše, je právě tak nutné, v zájmu porážky zla jménem islamistický terorismus Hamasu, aby Izrael přistoupil k bombardování vojenských cílů na gazské části území Palestinskoarabské autonomie.
Pokud by chtěl Karim Khan použít férový příklad, musel by říci něco jiného. Například: Irská republikánská armáda by zvítězila v Irsku ve volbách, jejím hlavním programem by byla likvidace nejen britské správy v Severním Irsku, ale na celém území Velké Británie, na části irského teritoria by vytvořila vládu nezávislou na Dublinu a odtud by zahájila systematický individuální teror proti vojákům a protestantům v Severním Irsku (občas by u toho přišel o život i nějaký ten katolík) a mimoto by z tohoto svého území vedla řadu let raketovou agresi nejen proti Severnímu Irsku, ale také proti Anglii, Skotsku a Walesu. A kdyby irští teroristé používali na území pod svou kontrolou obyvatele jako lidské štíty a operovali ze škol, nemocnic a kostelů a místo péče o vlastní občany by se zaměřili na budování tunelů pro své vlastní zvrácené vojenské cíle, pak by vláda v Londýně rozhodně nebyla tak zdrženlivá, jak to Karim Khan naznačil v novinovém rozhovoru.
O tom, co se bude a nebude bombardovat nerozhodovali během druhé světové války soudci, ale politici a generálové. Totéž musí platit i dnes, neboť charakter války v Pásmu Gazy je v principu stejný. Nechat soudce zasahovat do klíčových aspektů vojenských operací týkajících se obranné války proti terorismu je pošetilá chyba, která pak generuje takové nesmysly, jako je úsilí dostat před Mezinárodní trestní soud jak pohlaváry agresora (Haníja, Sinwar, Deif), tak demokraticky zvolené představitele bránící se země (premiér Netanjahu, ministr Gallant).
Celá tato záležitost má i jeden tragikomický aspekt. Podle The Sunday Times používá Karim Khan náramek s nápisem „Bring Them Home“ (Přiveďte je domů), který vyzývá k návratu unesených rukojmí, a také symbolickou vojenskou identifikační známku věnovanou nejmladšímu unesenému Kfiru Bibasovi. Hlavní žalobce k tomu říká: „Tohle by zlomilo srdce každému. Kfirovi bylo pouhých devět měsíců, když ho unesli.“ Současně dodal: „Ale na utrpení neexistuje žádný monopol. Umírají i palestinské děti a my nemůžeme používat dvojí metr.“
Převedeno do situace ve druhé světové války. „Utrpení židovských dětí v koncentračních táborech by každému zlomilo srdce, ale umírají i německé děti.“ Proto by poslal před norimberský tribunál vedle nacistických zločinců také Churchilla, Trumana a Stalina. Na utrpení přece není monopol a nelze používat dvojí metr.
Je to tak správně?
