Alespoň některé důvody, které jsem měl zpracovány už v předchozí bakalářské práci:
Jednotlivé důvody k antisemitskému chování:
I. Na jedné straně máme konzervativní Izraelce, kteří lpěli na svých zvycích, sami přistupovali na tzv. „politiku izolacionizmu“. Na druhé straně i Římané ulpívali na svých vlastních tradicích a zvycích.
II. Bylo vyloučeno, aby docházelo k asimilaci izraelského národa s římským prostředím.
III. Rozmach židovské komunity a vliv, který si v Římě tato komunita vydobyla, byl některým Římanům krajně nepohodlným.
IV. Rozdílně pojatá otázka sexuality, jak ji vnímají Židé, Římané a Řekové, vzdálila Židy Římanům a Řekům.
V. Starověká Římská říše nebyla vždy ideálním místem pro soužití národů a národností.
VI. Mezi Římany a Řeky na jedné straně a Židy na druhé straně panovalo napětí v pojetí náboženské praxe.
VII. Židovští spisovatelé římské éry tento fakt stále znovu opakovali, i když jejich tvrzení u ostatních probouzelo odpor a nenávist – Tora se Židům jevila jako cosi neskonale vyššího a cennějšího než jakékoli řecké či římské výdobytky.
Jaké důvody vedly k antisemitskému chování v antickém období dějin lidské civilizace? Především kategoricky zamítneme ekonomické důvody. Otázka bohatství je záminkou k antisemitismu až během několika posledních staletí současné civilizace. Hlavním důvodem, který se nám jeví jako podstatný, je naprostá kulturní odlišnost homo Romanus od homo Iudaicus. Oba dva národy byly ve své kulturní tradici konzervativní. Jak Říman, tak i Žid byli patrioty, ale každý pro svou vlastní kulturní tradici. Římané až úzkostlivě lpěli na své kultuře, což obnášelo klasickou literaturu, společensko-právní instituce v Římské říši, náboženství a sexualitu. Podle jednoho z největších historiků antiky, Tacita, se Židé odmítali klanět králům a císařům, což přirozeně mohlo vzbuzovat podezření z nedostatečnosti loajality Židů vůči římskému zřízení.
V literatuře se židovský národ nemohl shodnout s Římany či Řeky, protože pro Židy byla na prvním místě Tora a její interpretace, kdežto pro Římany byla vrcholem kulturní tradice četba klasické literatury, tj. vlastních římských nebo řeckých autorů. Interpretace Tóry byla součástí židovského národa již od dob jeho zrodu. Náboženství bylo dalším bodem, který izraelský národ vyděloval od řecko-římské kultury v období antiky. Nejprve to bylo náboženství Římanů a Řeků, potom křesťanství, jež znepříjemňovalo život Židům antického údobí. Tacitus konstatuje, že pro izraelský národ byli bezbožní ti z lidí, kteří vytvářeli obrazy bohů v lidské podobě. Podobně tomu bylo i v otázce sexuality, kde platilo, že co Židé odmítali a pokládali za zavrženíhodné chování, to se Římanům či Řekům jevilo ještě jako přijatelné. V řecko-římské kultuře byla homosexualita tolerována, což Židé přísně zamítali a úzkostlivě lpěli na svém postoji.
Nedocházelo, a ani nemohlo docházet k asimilaci těchto dvou natolik odlišných kultur. Rozdílný životní styl Římana a Žida pak mohl dokonce vést k zášti a vzájemnému pohrdání. Židovský národ se ocital pravidelně v soukolí politických intrik římských či jiných vládců, kteří rozhodovali o bytí, či nebytí tohoto národa. Antisemitismus v antice měl zcela konkrétní podobu ve fyzickém či slovním napadání Židů ze strany římského obyvatelstva. Zásadním důvodem nepřátelského postoje vůči Židům byla obava Římanů o udržení vlastní římské kultury. Židé se početně rozmohli, a navíc jejich politický vliv nebyl nezanedbatelný, ale jejich loajalita vůči čemukoliv římskému byla mizivá. Je více než pravděpodobné, že z těchto uvedených důvodů nebyli Židé příznivě hodnoceni Římany.