Bejtar Jeruzalém si v nejvyšší izraelské fotbalové lize vůbec nevede špatně. Po dvaceti kolech je čtvrtý, což by mu zaručovalo účast v Evropské lize. Ale nepředbíhejme, do konce sezony je ještě daleko.
Píše-li se dnes o Bejtaru víc než donedávna, dodejme že nikoli pouze v izraelských médiích, pak z docela jiného důvodu. Bejtar má zase problém. S fanoušky. Přesněji s jejich radikální částí.
Při posledním ligovém utkání, v němž Bejtar hostil televivský klub Bnej Jehuda (a prohrál 0:1), se v řadách jeho příznivců objevil velký plakát s nápisem BEJTAR NAVŽDY ČISTÝ. Co je za ním skryto?
S ohledem na tradice Bejtaru nanejvýš delikátní problém.
Majitel týmu Arcadi Gajdamak plánuje angažovat dva hráče čečenského týmu Terek Groznyj - Džabraila Kadijeva a Zaura Sadajeva. Tedy dva muslimy. A to u části fanoušků vyvolalo jasně deklarovaný odpor. Jeho součástí jsou i obtížně přijatelné projevy nesouhlasu v podobě skandování protiarabských hesel; něco takového je v dnešním světě vnímáno jako projev rasismu. Stalo se i během zmíněného ligového zápasu s klubem Bnej Jehuda. Bejtar za to čeká trest od disciplinární komise fotbalového svazu, která se má vyjádřit právě dnes (29/1).
Houstnoucí židovsko-arabské fanouškovské napětí také způsobilo, že dnešní (29/1) zápas Poháru státu mezi Bejtarem a celkem Maccabi z arabsko-izraelského města Umm al Fachm se bude hrát v Jeruzalémě bez diváků. Z bezpečnostně preventivních důvodů.
Věc má přesah i do politické roviny. Na adresu radikálů ve fan klubu Bejtaru se vyjádřil vicepremiér Moše Jaalon: „Byl jsem šokován rasistickým postojem (fanoušků) Bejtaru.“ Předseda Knesetu Reuven Rivlin, který sám působil jako předseda klubu, odmítl myšlenku, že by Bejtar měl být skvadrou čistě židovskou: „Přemýšlím, co by se stalo, kdyby se kluby v Anglii nebo Německu rozhodly, že za ně nesmějí hrát Židé.“ Generální ředitel Bejtaru Icik Kornfein varuje, že pokračující rasistické chování fanoušků by mohlo mít pro klub katastrofální důsledky, pokud by se do věci vložila UEFA (což nelze vyloučit).
Má toto dilema vůbec nějaké řešení?
Na jedné straně tu stojí obvyklá klubová praxe. Ligové celky jsou něco jiného než reprezentace, což znamená, že v jejich řadách mohou hrát a téměř všude ve světě běžně hrají cizinci. Zde bychom mohli radikálům z Bejtaru připomenout, kolik izraelských (a tím myslíme současně židovských) fotbalistů působí v předních evropských týmech. Kdybychom měli princip „čistě židovského“ Bejtaru zobecnit, dostali bychom se do obtížně představitelné krajní polohy: v ligových klubech anglické Premier League by mohli hrát pouze Angličané. Bylo by to možná „objektivnější“, nicméně je to zcela mimo realitu. Ostatně i v Bejtaru samotném působi cizinci.
Na straně druhé tu máme politickou historii týkající se pojmu Bejtar a jeho nepominutelnou tradici. Kdo pro ni má alepoň trochu citu, neměl by mít problém porozumět stanovisku bejtarských „ultras“, aniž by s nimi musel nutně souhlasit. V židovském klubu starobylého židovského hlavního města s takovou sionistickou tradicí by měli hrát muslimové?
Zde se dostáváme na velice tenký led. Stanovisku bejtarských je při troše dobré vůle možné porozumět stejně jako motivům Jigala Amira, které jej přivedly k tomu, aby namířil zbraň na premiéra Rabina. Byl to zločin, neobhajitelný a nikdy neobhajovaný ani těmi nejzapřisáhlejšími odpůrci jednání s Arafatem (mezi něž patří i autor těchto řádků), nicméně jeho motivy – obavy o osud Země izraelské, nejsou nesrozumitelné. Amir pouze použil tragicky nevhodný prostředek k prosazení svého postoje. Jak prohlásil Ariel Šaron: Můžeme proti sobě pozvednou hlas, nikoli zbraň. Amir pozvedl zbraň, své motivy zavražděním premiéra znehodnotil a právem patří za mříže. Kdybychom použili dávný slogan Irgunu v obráceném gardu, musíme na jeho adresu zvolat: Takto ne!
Dá se ale najít řešení v případě Bejtaru a snahy Gajdamaka posílit jeho řady muslimskými fotbalisty? Kompromis zjevně možný není. Buď ustoupí majitel týmu, nebo jeho radikální fanoušci. Muslimové na soupisce mohou buď být, nebo nebýt. Co s tím?
Teď už je asi pozdě, ale dovolím si navrhnout skromnou radu. Což takhle pro příště při úvahách o posílení týmu víc respektovat jeho tradice, myšlenky na angažování muslimů zapudit v samotném zárodku a nedat radikálům do ruky tak silnou zbraň?
Je jistě možné, aby za Bejtar hráli a stříleli góly muslimové (nebo Arabové). V koutku duše nám ale cosi říká, že by mu víc slušelo, kdyby zůstal zachován jeho židovský (zde: nemuslimský) charakter. Ne že by to mělo být obecným klubovým pravidlem v Izraeli, ale život si občas žádá výjimek jako potvrzení onoho pravidla. Kdyby k tomu v tomto nešťastném případě došlo, snadněji by se pak bojovalo proti rasistickým výlevům fanoušků Bejtaru, kteří se takto projevují vůči hráčům ostatních klubů.
**
