Poslední příspěvky1
válka 2023 / Reakce: Glosa Jiřího Weigla k výročí 7. října
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy Včera v 22:06:01 »Někdejší hradní kancléř a dnes výkonný ředitel Institutu Václava Klause Jiří Weigl publikoval 7. října 2024 na webu tohoto think tanku glosu „Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí?“.
Vypůjčil si fragment textu Jiřiny Fikejzové z české verze legendárního protiválečného songu levicového muzikanta a exkomunisty (to mají s Weiglem společné) Peta Seegera „Where Have All the Flowers Gone?“ Nikoli náhodou. Také jeho text, tematicky zaměřený na první výročí zvěrského masakru palestinskoarabských teroristů na jihu Izraele, lze vnímat jako protiválečný. Tedy kromě toho, že je přinejmenším rafinovaně protiizraelský.
J. Weigl hned v prvním odstavci tvrdí, že „smysl tohoto útoku nebyl nikdy objasněn“, na mysli má útoku Hamásu a spol. Na rozdíl od něj se domnívám, že smysl je zcela srozumitelný. Žádné tajemství. Terorističtí vládci Pásma Gazy realizovali jednu z fází své dlouhodobé politiky, která jistě není J. Weiglovi, vystudovanému arabistovi, neznámá. Je to likvidace židovského státu na území historické (někdejší mandátní) Palestiny. To je samozřejmě zcela mimo realitu. Zbývá tedy „plán B“ – Izraeli a jeho obyvatelům co nejvíce škodit. V rámci možností Židy vraždit, mučit, znásilňovat, mrzačit, na jejich území ničit a loupit a v ideálním případě unášet nevinné a tímto způsobem izraelské vedení vydírat. To se jim loni 7. října podařilo, nutno dodat bohužel. Nechápat smysl vpádu Hamásu do Izraele 7. října 2023, nezapomínejme, že byl provázen masivní raketovou agresí, je v principu podobné, jako kdyby někdo v roce 1940 přiznal, že nechápe smysl útoku nacistického Německa na země Beneluxu a Francii – poté, co Hitler od anšlusu Rakouska v Evropě předvedl.
Autor si také všímá toho, že nikdy nebylo objasněno „nepochopitelné selhání izraelských tajných služeb“, jakož i „nepřítomnost izraelských vojenských a bezpečnostních složek u hranic s Gazou a jejich pozdní reakce na útok“. O této citlivé záležitosti je samozřejmě možné v tichých komnatách Klausova institutu donekonečna teoretizovat, ale primárně to patří do vnitroizraelského politického, vojenského a společenského diskursu. Zde bych doporučil více trpělivosti, otevřená izraelská demokratická a svobodná společnost se tím jistě bude zabývat, tak jako byly kriticky analyzovány počáteční neúspěchy Izraele po útoku egyptské a syrské armády ve válce z roku 1973.
J. Weigl pokračuje zdánlivě neutrálním konstatováním: „V odpověď na tuto teroristickou akci zahájila Netanjahuova vláda vojenskou operaci, jejímž cílem má být likvidace Hamásu.“ V dalších větách se ovšem dopídíme, komu patří jeho sympatie. Nepřímo Izraeli klade za vinu „totální zničení pásma Gazy“ a „více než 40 000 mrtvých Palestinců“. Kolik z nich jsou teroristé ovšem neuvádí, pracuje tedy s čísly z propagandistické dílny Hamásu. Poukazuje na „milióny lidí bez přístřeší a na útěku“, jakož i na „humanitární katastrofu apokalyptických rozměrů“. Průběh protiteroristické války v Pásmu Gazy dává do souvislosti mimo jiné i s tím, že „radikální síly v arabském světě podporované Íránem“ útočí na dopravu v Rudém moři. To lze s přihlédnutím na celkové vyznění jeho článku chápat tak, Izrael zavinil to, že jemenští húthiovští terorističtí piráti atakují na moři zahraniční civilní obchodní lodě, které s konfliktem na Středním východě nemají nic společného.
Ani slovo o tom, že v Pásmu zůstává v nelidských podmínkách stovka izraelských rukojmí, ani slovo o 60 tisících Izraelců, kteří museli na severu státu opustit své domovy, ani slovo o agresi Hizballáhu, kterou teroristické hnutí zahájilo pouhý den po 7. říjnu 2023. Explicitní odsouzení Hamásu za spáchaná zvěrstva, Hizballáhu za každodenní útoky, Húthiů za raketové a dronové útoky a Íránu za dvojí masívní raketový útok v tomto roce se J. Weiglovi do glosy nevešlo.
S dalšími odstavci je autor protiizraelský už nepokrytě. Likvidaci šéfteroristy Haníji v Teheránu prezentuje jako další eskalaci situace, což se týká i likvidace vedení Hizballáhu. Zkusme analogii: Píše se květen 1942 a dobový J. Weigl píše: „Zavražděním R. Heydricha československá exilová vláda situaci v Protektorátu dále eskalovala.“ Ne že by tehdy v kolaborantském tisku něco takového k nalezení nebylo, ale kdo tuto propagandu veřejně šířil? Odpoví si jistě každý sám. Kriticky se J. Weigl staví i k izraelské pozemní operaci na jihu Libanonu. Dodejme, že k ní Izrael přistoupil téměř po roce neustálého ostřelování svého teritoria. Která země světa by si něco takového nechala líbit? A pokud ano, k čemu by to vedlo? Vrcholem falešného vnímání reality pak je vyjádření autora, že „odpovědí Íránu (na izraelskou sebeobrannou operaci v Libanonu - LS) byl útok desítek balistických raket na Izrael (181, pane Weigle – LS)“, přičemž „Izrael teď zvažuje odvetu a svět trne v očekávání další eskalace, která může skutečně přivést svět na okraj globální katastrofy“. Jinými slovy, za všechno může Izrael, který se brání sunnitsko-šíitské agresi, nikoli agresoři.
J. Weigl si bere na mušku i vládu České republiky. Za to, že patří vedle USA k nejoddanějším spojencům Izraele. Tvrdí, že pro ČR začal řetězec tragických událostí až 7. října 2023. Prý naše republika hlásá, že Izrael „byl napaden a má právo se bránit jakýmkoliv způsobem bez ohledu na důsledky a počty obětí“. Dodává: „Tak to ale není.“ Jistěže ne přesně takto, ale to také nikdo z našich představitelů netvrdí. Autor pokračuje čirou demagogií: „Neptáme se vůbec ani, jak si Izrael představuje udržitelné řešení dnešní krize. Vyvraždit všechny nepřátele židovského státu asi není vojensky, technicky ani politicky možné.“ Tady si J. Weigl zjevně spletl „fanklub“. Zlikvidovat židovský stát chtějí jeho nepřátelé, nikoli naopak. Izraelci chtějí jedno: žít v míru a bez hrozeb násilí ve své zemi, jediném státě židovského lidu na této planetě. Jiný nemají.
Není účelné, má-li si tento článek zachovat rozumný rozsah, reagovat na vše, co J. Weigl ve své glose uvedl. Uzavřu proto protinázorem k jeho tvrzení, že „u nás se ale nikdo neptá, jak z bludného kruhu násilí ven“. Není to pravda: mnozí se ptáme a také odpovídáme. Autor je toho mínění, že řešením pro blízkovýchodní region nemůže být teror, masové vraždění, migrace ani vysoké zdi. Moje odpověď je konkrétnější. Řešení spatřuji ve dvou rovinách. Aktuálně je to okamžitý návrat izraelských rukojmí z Pásma Gazy, vojenská kapitulace Hamásu a Hizballáhu a ukončení útoků ze strany Íránu a jeho spojenců v Iráku, Sýrii a Jemenu. Dlouhodobě pak uznání práva Izraele na existenci v míru a bez hrozeb násilí a teroru ze strany všech muslimských zemí. Bez právě uvedeného mír v oblasti nikdy nezavládne. Na nějaké příměří, třebaže i to je ve hře, příliš nevěřím. Vždyť dnešní válečnou lavinu spustilo 7. října 2023 brutální porušení příměří hnutím Hamás vládnoucím v Pásmu Gazy. Kde máme jistotu, nebude-li Hamás odstraněn, že Izrael dříve či později nečeká něco podobného, až se teroristé znovu vyzbrojí?
Glosa J. Weigla:
https://www.institutvk.cz/clanky/2943.html
Vypůjčil si fragment textu Jiřiny Fikejzové z české verze legendárního protiválečného songu levicového muzikanta a exkomunisty (to mají s Weiglem společné) Peta Seegera „Where Have All the Flowers Gone?“ Nikoli náhodou. Také jeho text, tematicky zaměřený na první výročí zvěrského masakru palestinskoarabských teroristů na jihu Izraele, lze vnímat jako protiválečný. Tedy kromě toho, že je přinejmenším rafinovaně protiizraelský.
J. Weigl hned v prvním odstavci tvrdí, že „smysl tohoto útoku nebyl nikdy objasněn“, na mysli má útoku Hamásu a spol. Na rozdíl od něj se domnívám, že smysl je zcela srozumitelný. Žádné tajemství. Terorističtí vládci Pásma Gazy realizovali jednu z fází své dlouhodobé politiky, která jistě není J. Weiglovi, vystudovanému arabistovi, neznámá. Je to likvidace židovského státu na území historické (někdejší mandátní) Palestiny. To je samozřejmě zcela mimo realitu. Zbývá tedy „plán B“ – Izraeli a jeho obyvatelům co nejvíce škodit. V rámci možností Židy vraždit, mučit, znásilňovat, mrzačit, na jejich území ničit a loupit a v ideálním případě unášet nevinné a tímto způsobem izraelské vedení vydírat. To se jim loni 7. října podařilo, nutno dodat bohužel. Nechápat smysl vpádu Hamásu do Izraele 7. října 2023, nezapomínejme, že byl provázen masivní raketovou agresí, je v principu podobné, jako kdyby někdo v roce 1940 přiznal, že nechápe smysl útoku nacistického Německa na země Beneluxu a Francii – poté, co Hitler od anšlusu Rakouska v Evropě předvedl.
Autor si také všímá toho, že nikdy nebylo objasněno „nepochopitelné selhání izraelských tajných služeb“, jakož i „nepřítomnost izraelských vojenských a bezpečnostních složek u hranic s Gazou a jejich pozdní reakce na útok“. O této citlivé záležitosti je samozřejmě možné v tichých komnatách Klausova institutu donekonečna teoretizovat, ale primárně to patří do vnitroizraelského politického, vojenského a společenského diskursu. Zde bych doporučil více trpělivosti, otevřená izraelská demokratická a svobodná společnost se tím jistě bude zabývat, tak jako byly kriticky analyzovány počáteční neúspěchy Izraele po útoku egyptské a syrské armády ve válce z roku 1973.
J. Weigl pokračuje zdánlivě neutrálním konstatováním: „V odpověď na tuto teroristickou akci zahájila Netanjahuova vláda vojenskou operaci, jejímž cílem má být likvidace Hamásu.“ V dalších větách se ovšem dopídíme, komu patří jeho sympatie. Nepřímo Izraeli klade za vinu „totální zničení pásma Gazy“ a „více než 40 000 mrtvých Palestinců“. Kolik z nich jsou teroristé ovšem neuvádí, pracuje tedy s čísly z propagandistické dílny Hamásu. Poukazuje na „milióny lidí bez přístřeší a na útěku“, jakož i na „humanitární katastrofu apokalyptických rozměrů“. Průběh protiteroristické války v Pásmu Gazy dává do souvislosti mimo jiné i s tím, že „radikální síly v arabském světě podporované Íránem“ útočí na dopravu v Rudém moři. To lze s přihlédnutím na celkové vyznění jeho článku chápat tak, Izrael zavinil to, že jemenští húthiovští terorističtí piráti atakují na moři zahraniční civilní obchodní lodě, které s konfliktem na Středním východě nemají nic společného.
Ani slovo o tom, že v Pásmu zůstává v nelidských podmínkách stovka izraelských rukojmí, ani slovo o 60 tisících Izraelců, kteří museli na severu státu opustit své domovy, ani slovo o agresi Hizballáhu, kterou teroristické hnutí zahájilo pouhý den po 7. říjnu 2023. Explicitní odsouzení Hamásu za spáchaná zvěrstva, Hizballáhu za každodenní útoky, Húthiů za raketové a dronové útoky a Íránu za dvojí masívní raketový útok v tomto roce se J. Weiglovi do glosy nevešlo.
S dalšími odstavci je autor protiizraelský už nepokrytě. Likvidaci šéfteroristy Haníji v Teheránu prezentuje jako další eskalaci situace, což se týká i likvidace vedení Hizballáhu. Zkusme analogii: Píše se květen 1942 a dobový J. Weigl píše: „Zavražděním R. Heydricha československá exilová vláda situaci v Protektorátu dále eskalovala.“ Ne že by tehdy v kolaborantském tisku něco takového k nalezení nebylo, ale kdo tuto propagandu veřejně šířil? Odpoví si jistě každý sám. Kriticky se J. Weigl staví i k izraelské pozemní operaci na jihu Libanonu. Dodejme, že k ní Izrael přistoupil téměř po roce neustálého ostřelování svého teritoria. Která země světa by si něco takového nechala líbit? A pokud ano, k čemu by to vedlo? Vrcholem falešného vnímání reality pak je vyjádření autora, že „odpovědí Íránu (na izraelskou sebeobrannou operaci v Libanonu - LS) byl útok desítek balistických raket na Izrael (181, pane Weigle – LS)“, přičemž „Izrael teď zvažuje odvetu a svět trne v očekávání další eskalace, která může skutečně přivést svět na okraj globální katastrofy“. Jinými slovy, za všechno může Izrael, který se brání sunnitsko-šíitské agresi, nikoli agresoři.
J. Weigl si bere na mušku i vládu České republiky. Za to, že patří vedle USA k nejoddanějším spojencům Izraele. Tvrdí, že pro ČR začal řetězec tragických událostí až 7. října 2023. Prý naše republika hlásá, že Izrael „byl napaden a má právo se bránit jakýmkoliv způsobem bez ohledu na důsledky a počty obětí“. Dodává: „Tak to ale není.“ Jistěže ne přesně takto, ale to také nikdo z našich představitelů netvrdí. Autor pokračuje čirou demagogií: „Neptáme se vůbec ani, jak si Izrael představuje udržitelné řešení dnešní krize. Vyvraždit všechny nepřátele židovského státu asi není vojensky, technicky ani politicky možné.“ Tady si J. Weigl zjevně spletl „fanklub“. Zlikvidovat židovský stát chtějí jeho nepřátelé, nikoli naopak. Izraelci chtějí jedno: žít v míru a bez hrozeb násilí ve své zemi, jediném státě židovského lidu na této planetě. Jiný nemají.
Není účelné, má-li si tento článek zachovat rozumný rozsah, reagovat na vše, co J. Weigl ve své glose uvedl. Uzavřu proto protinázorem k jeho tvrzení, že „u nás se ale nikdo neptá, jak z bludného kruhu násilí ven“. Není to pravda: mnozí se ptáme a také odpovídáme. Autor je toho mínění, že řešením pro blízkovýchodní region nemůže být teror, masové vraždění, migrace ani vysoké zdi. Moje odpověď je konkrétnější. Řešení spatřuji ve dvou rovinách. Aktuálně je to okamžitý návrat izraelských rukojmí z Pásma Gazy, vojenská kapitulace Hamásu a Hizballáhu a ukončení útoků ze strany Íránu a jeho spojenců v Iráku, Sýrii a Jemenu. Dlouhodobě pak uznání práva Izraele na existenci v míru a bez hrozeb násilí a teroru ze strany všech muslimských zemí. Bez právě uvedeného mír v oblasti nikdy nezavládne. Na nějaké příměří, třebaže i to je ve hře, příliš nevěřím. Vždyť dnešní válečnou lavinu spustilo 7. října 2023 brutální porušení příměří hnutím Hamás vládnoucím v Pásmu Gazy. Kde máme jistotu, nebude-li Hamás odstraněn, že Izrael dříve či později nečeká něco podobného, až se teroristé znovu vyzbrojí?
Glosa J. Weigla:
https://www.institutvk.cz/clanky/2943.html