1
Sport / Judo
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy Včera v 23:22:48 »Neúspěch na MS.
Poslední příspěvky
2
Sport / Basketbalová nadstavba
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy Včera v 23:07:25 »Výsledky k 23. květnu.
3
válka 2023 / OSN: Pocta politickému zločinci
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy Včera v 22:50:26 »Kdo jím je? Třeba vysoký představitel státu, který vyzývá k likvidaci státu jiného, navíc mezinárodně uznaného, státu s demokratickým a právním režimem.
Zaslouží si takový politik v Radě bezpečnosti poctu v podobě minuty ticha poté, co tragicky zahynul? Členové Rady si myslí, že ano, já zásadně nesouhlasím. Abych ale nechodil kolem horké kaše. V neděli 19. května zahynul při pádu vrtulníku íránský prezident Ebráhím Raísí. Politik, který otevřeně vyzýval k likvidaci Izraele. Tyto jeho postoje, vedle toho, že byl ocejchován jako masový vrah kvůli podílu na hromadných popravách odpůrců režimu, nezabránily tomu, aby členové Rady bezpečnosti povstali a sklonili hlavy na znamení úcty. Včetně zástupců svobodného světa, a to i té země, vůči níž se z Teheránu stále častěji ozývá „Smrt Americe!“ a jejíž vlajka je tam běžně pálena nebo pošlapávána. Samozřejmě za blahosklonného souhlasu íránských mocipánů.
Že vzdání pocty Raísímu, viděno v širších souvislostech, byla hanebnost, ukázaly události související s jeho pohřbem. Na rozloučení dorazil i Ismáíl Haníja, šéf politického byra vládnoucího teroristického hnutí Hamas, a během návštěvy se v Teheránu setkal s nejvyšším vůdcem Íránu Alím Chameneím. Z jednání obou představitelů, které spojuje fanatická nenávist vůči Izraeli, byl na Chameneího účtu na síti X zveřejněn téměř 100sekundový videozáznam, jehož obsah přiblížil skandální způsob uvažování klíčového představitele Osy zla.
Během celého záznamu hovoří Chameneí, pouze na konci se jednou větou přidá Haníja. Poselství je hrůzostrašné, ale nikoli překvapivé: na základě výkladu Koránu lze dojít k závěru, že likvidace Izraele je součástí Alláhova plánu. Potvrzuje to už titulek videa: „Splní se Alláhův slib osvobodit Palestinu od řeky k moři.“ Zde je nutné říci našim propalestinským demonstrantům chodícím po Praze s obdobou tohoto sloganu a tvrdícím, že neznamená likvidaci Izraele: Lžete. Ze lži vás usvědčuje samotný nejvyšší představitel íránského režimu.
Chameneí se nejprve rozhovořil o dvojím slibu, který dal Alláh Mojžíšově matce. Že jí bude Mojžíš navrácen a že se stane jedním z Alláhových poslů. Uvedeny jsou také odkazy na příslušné verše v Koránu, které nyní ocituji. Oba jsou ze súry dvacet osm.
„A vnukli jsme Mojžíšově matce: »Koj ho, a budeš-li mít o něj strach, vhoď jej do řeky. A neboj se
a nermuť se, neboť My ti jej vrátíme a jednoho z poslů Svých z něho učiníme.«“ (Verš 7)
„A takto jsme jej vrátili matce jeho, aby oko její se ochladilo a aby se nermoutila a aby poznala, že slib Boží je pravdivý - avšak většina lidí to neví.“ (Verš 13)
Z této zmínky o dvou Alláhových slibech daných Mojžíšově matce se Chameneí dostal zvláštní přesmyčkou k Hamasu. Obrátil se na Haníju a pravil, že první Alláhův slib byl v případě jeho teroristického hnutí splněn. Jak? Chameneí si pomohl 249. veršem druhé súry Koránu, kde čteme: „Avšak ti, kdož pevně byli přesvědčeni o setkání svém s Alláhem, vykřikli: »Kolikrát již nepočetné oddíly zvítězily nad početnějšími z dovolení Alláhova, vždyť Alláh je věru na straně trpělivých!«“ K tomu Chameneího výklad: „Vy (Hamas) jste malá skupina, která byla schopna zdolat velkou skupinu. Velká skupina jsou Spojené státy, NATO, Británie a některé další,“ – a teď pozor: „takže další slib, kterým je vyhlazení Izraele, tedy zformování palestinského státu od řeky k moři, tak ten den uvidíte také.“
Šéf teroristů Haníja k tomu dodal: „Dá-li Alláh, uvidíme ten den společně.“
Možná si mnozí řeknou, jestli má smysl věnovat pozornost těmto fantasmagorickým verbálním projevům. Nemělo by, kdyby je nepronášel nejvyšší představitel regionální mocnosti, která usiluje o zničení Izraele, podporuje terorismus od Libanonu (Hizballáh) po Jemen (Húthiové), stejně jako daleko za hranicemi Blízkého východu (bombové útoky v Argentině), provedl raketovou agresi proti Izraeli (duben 2024) a mimoto má ambici získat jaderné zbraně. Proto je nutné názory představitelů tohoto režimu dobře znát, jakkoli se vymykají normálnímu uvažování snad stále ještě většiny obyvatel svobodného světa, a být na pronesené nehorázné výhrůžky připraven. S tím souvisí i mé přesvědčení, že vzdát v OSN poctu exprezidentu Raísímu, který zastával identické názory jako jeho šéf Chameneí, byla ze strany západních zástupců hanebnost a hrubá chyba.
ODKAZ – Chameneího účet na síti X
https://twitter.com/Khamenei_m/status/1793343765320450191
Zaslouží si takový politik v Radě bezpečnosti poctu v podobě minuty ticha poté, co tragicky zahynul? Členové Rady si myslí, že ano, já zásadně nesouhlasím. Abych ale nechodil kolem horké kaše. V neděli 19. května zahynul při pádu vrtulníku íránský prezident Ebráhím Raísí. Politik, který otevřeně vyzýval k likvidaci Izraele. Tyto jeho postoje, vedle toho, že byl ocejchován jako masový vrah kvůli podílu na hromadných popravách odpůrců režimu, nezabránily tomu, aby členové Rady bezpečnosti povstali a sklonili hlavy na znamení úcty. Včetně zástupců svobodného světa, a to i té země, vůči níž se z Teheránu stále častěji ozývá „Smrt Americe!“ a jejíž vlajka je tam běžně pálena nebo pošlapávána. Samozřejmě za blahosklonného souhlasu íránských mocipánů.
Že vzdání pocty Raísímu, viděno v širších souvislostech, byla hanebnost, ukázaly události související s jeho pohřbem. Na rozloučení dorazil i Ismáíl Haníja, šéf politického byra vládnoucího teroristického hnutí Hamas, a během návštěvy se v Teheránu setkal s nejvyšším vůdcem Íránu Alím Chameneím. Z jednání obou představitelů, které spojuje fanatická nenávist vůči Izraeli, byl na Chameneího účtu na síti X zveřejněn téměř 100sekundový videozáznam, jehož obsah přiblížil skandální způsob uvažování klíčového představitele Osy zla.
Během celého záznamu hovoří Chameneí, pouze na konci se jednou větou přidá Haníja. Poselství je hrůzostrašné, ale nikoli překvapivé: na základě výkladu Koránu lze dojít k závěru, že likvidace Izraele je součástí Alláhova plánu. Potvrzuje to už titulek videa: „Splní se Alláhův slib osvobodit Palestinu od řeky k moři.“ Zde je nutné říci našim propalestinským demonstrantům chodícím po Praze s obdobou tohoto sloganu a tvrdícím, že neznamená likvidaci Izraele: Lžete. Ze lži vás usvědčuje samotný nejvyšší představitel íránského režimu.
Chameneí se nejprve rozhovořil o dvojím slibu, který dal Alláh Mojžíšově matce. Že jí bude Mojžíš navrácen a že se stane jedním z Alláhových poslů. Uvedeny jsou také odkazy na příslušné verše v Koránu, které nyní ocituji. Oba jsou ze súry dvacet osm.
„A vnukli jsme Mojžíšově matce: »Koj ho, a budeš-li mít o něj strach, vhoď jej do řeky. A neboj se
a nermuť se, neboť My ti jej vrátíme a jednoho z poslů Svých z něho učiníme.«“ (Verš 7)
„A takto jsme jej vrátili matce jeho, aby oko její se ochladilo a aby se nermoutila a aby poznala, že slib Boží je pravdivý - avšak většina lidí to neví.“ (Verš 13)
Z této zmínky o dvou Alláhových slibech daných Mojžíšově matce se Chameneí dostal zvláštní přesmyčkou k Hamasu. Obrátil se na Haníju a pravil, že první Alláhův slib byl v případě jeho teroristického hnutí splněn. Jak? Chameneí si pomohl 249. veršem druhé súry Koránu, kde čteme: „Avšak ti, kdož pevně byli přesvědčeni o setkání svém s Alláhem, vykřikli: »Kolikrát již nepočetné oddíly zvítězily nad početnějšími z dovolení Alláhova, vždyť Alláh je věru na straně trpělivých!«“ K tomu Chameneího výklad: „Vy (Hamas) jste malá skupina, která byla schopna zdolat velkou skupinu. Velká skupina jsou Spojené státy, NATO, Británie a některé další,“ – a teď pozor: „takže další slib, kterým je vyhlazení Izraele, tedy zformování palestinského státu od řeky k moři, tak ten den uvidíte také.“
Šéf teroristů Haníja k tomu dodal: „Dá-li Alláh, uvidíme ten den společně.“
Možná si mnozí řeknou, jestli má smysl věnovat pozornost těmto fantasmagorickým verbálním projevům. Nemělo by, kdyby je nepronášel nejvyšší představitel regionální mocnosti, která usiluje o zničení Izraele, podporuje terorismus od Libanonu (Hizballáh) po Jemen (Húthiové), stejně jako daleko za hranicemi Blízkého východu (bombové útoky v Argentině), provedl raketovou agresi proti Izraeli (duben 2024) a mimoto má ambici získat jaderné zbraně. Proto je nutné názory představitelů tohoto režimu dobře znát, jakkoli se vymykají normálnímu uvažování snad stále ještě většiny obyvatel svobodného světa, a být na pronesené nehorázné výhrůžky připraven. S tím souvisí i mé přesvědčení, že vzdát v OSN poctu exprezidentu Raísímu, který zastával identické názory jako jeho šéf Chameneí, byla ze strany západních zástupců hanebnost a hrubá chyba.
ODKAZ – Chameneího účet na síti X
https://twitter.com/Khamenei_m/status/1793343765320450191
4
válka 2023 / Téma Palestina: Svět žije v klamu
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy 22. Května 2024, 22:16:23 »V klamu a bludu. A arabská propaganda ve věci Palestiny vítězí na celé čáře.
V čem je problém? Už v samotném názvu. Území, které Židé považují za svoji vlast, se nazývá Země izraelská. Ve starověku se z různých důvodů dělila na několik částí, na nichž existovaly buď samostatné státy, případně útvary závislé na sousedních říších. Z těch samostatných jmenuje nejprve sjednocené izraelské království, později rozdělené. Většina z 12 kmenů se odtrhla od sjednocené monarchie s hlavním městem Jeruzalémem, ustanovila nad sebou nového krále Jeroboáma, držela území severně od teritoria kmene Juda a ponechala si původní označení Izrael, Izraelské království, s hlavním městem Samaří. Králi Roboámovi, pokračovateli dosavadní davidovské dynastie, zůstal věrný kmen Juda a část kmenů Simeon a Benjamin. Hovoříme o Judském království s hlavním městem Jeruzalémem.
To, co bychom mohli v jisté nadsázce nazvat „palestinským územím“ (kralickou bibličtinou filištínské území), ovšem bez jakéhokoli vztahu k dnešním palestinským Arabům, byl úzký pás země při pobřeží Středozemního moře, zhruba v oblasti dnešního Pásma Gazy a izraelských měst Aškelon a Ašdod.
Po vyvrácení Izraelského království (8. století př. n. l.) a judské monarchie (6. století př. n. l.) existovalo během posledních dvou staletí minulého letopočtu nezávislé židovské Hasmonejské království a pak se oblast stala součástí Římské říše. Teprve po potlačení židovského protiřímského povstání ve 2. století n. l. byla Země izraelská přejmenována na Syria Palaestina ve snaze poražené Židy co nejvíce ponížit. Ve 4. století n. l., při správní reformě, došlo k rozdělení na provincie Palaestina I a Palaestina II. To jsme na úsvitu Byzantské říše. A opět platí, že zde neexistuje žádná vazba na současné palestinské Araby.
Teď velký skok do 20. století. Po rozpadu Osmanské říše v první světové válce a obsazení části jejího teritoria silami Dohody byl na teritoriu Země izraelské ustaven z rozhodnutí Společnosti národů Britský mandát Palestina. Jeho primárním účelem bylo zřízení židovské národní domoviny na tomto území; mandát měl fungovat do té doby, než okolnosti umožní vyhlášení nezávislého židovského státu, a to na celém jeho území. Smyslem mandátu nebylo zřízení arabského státu na území mandátu.
Přesto Arabové možnost vytvořit nezávislý stát získali, a to díky svému fanatickému a násilnému odporu (zárodek dnešního protiizraelského teroru), když OSN, poválečná nástupkyně Společnosti národů, rozhodla o tom, že území mandátu Palestina bude rozděleno mezi židovský a arabský národ: jeden i druhý měl možnost vyhlásit nezávislý stát. Palestinští Židé ji využili a 14. května 1948 ustavili Stát Izrael. Palestinští Arabové nikoli. S podporou dalších arabských států zahájili útok na nově vzniklý Izrael s cílem zabránit jeho existenci a získat celou Palestinu pro sebe. Kdyby Izrael v nastalé válce prohrál, tento cíl by došel svého naplnění, protože nic nenasvědčovalo tomu, že by OSN hodlala napadený Izrael vojensky podpořit. Naopak – vyhlásila embargo na dovoz
zbraní do oblasti, což byl z hlediska kontextu tehdejších událostí vůči Izraeli prvotřídní podraz. To, co se podařilo v případě agrese KLDR proti Jižní Koreji v roce 1950, nepodařilo se v roce 1948 v Palestině.
Nicméně Izrael ve válce zvítězil, jistěže i s významnou československou pomocí, svoji existenci uhájil, a to na území v hranicích linie příměří dohodnutých s poraženými státy v roce 1949. Izraelci tenkrát nezískali celé teritorium Palestiny; palestinští Arabové měli po skončení války k dispozici pro vytvoření svého státu celý Západní břeh, východní část Jeruzaléma a celé Pásmo Gazy. Jak s touto šancí naložili?
Nezávislý stát, jak víme nezaložili. Arabové na Západním břehu (tenkrát zvaným Předjordánsko) a ve východním Jeruzalémě spojili svůj osud s transjordánskou monarchií. Souhlasili s tím, že Západní břeh a východní Jeruzalém se stane součástí Transjordánska a transjordánský panovník se stane i jejich, tedy palestinským králem. K tomu také došlo, Transjordánsko zmíněná území připojilo ke své koruně a přejmenovalo se na Jordánsko. Arabové na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě se stali občany nové monarchie se všemi právy a povinnostmi, měli své poslance v ammánském parlamentu (ve volbách do dolní sněmovny nového státu v roce 1950 byly mandáty v dolní komoře rozděleny férově půl na půl, 20 obsadili poslanci z Předjordánska, 20 z Transjordánska; parita existovala i později) a v několika případech i předsedu vlády. Z tohoto hlediska je tedy možné říci, že palestinským arabským státem je Jordánské království.
Odlišný vývoj panoval v Pásmu Gazy, které zůstalo v držení Egypta. Tam byla sice ustavena pod egyptským protektorátem loutková Celopalestinská vláda, která ale žádný praktický význam neměla a v roce 1959 byla egyptským autokratickým vůdcem Násirem rozpuštěna (což je důkaz její nemohoucnosti)
KLÍČOVÝ ROK 1964
V květnu toho roku byla ustavena PLO – Palestinská osvobozenecká organizace, v českém prostředí prezentovaná jako Organizace pro osvobození Palestiny. Na svém ustavujícím kongresu v jordánském východním Jeruzalémě přijala Palestinskou národní chartu, v jejichž 29 článcích se to jen hemží pojmy jako „osvobození Palestiny“. Ale od koho? Pásmo Gazy od Egypta? Západní břeh od Jordánska? Nikoli. V článku 24 charty je uvedeno, že působnost PLO se netýká Západního břehu, Pásma Gazy ani oblasti Himmah (lokalita na severovýchodě Izraele, tehdy v držení Sýrie). Tedy žádné území Palestiny, které je pod kontrolou arabských států. Co zbývá? Území Izraele. PLO se nesnažila osvobodit Západní břeh, východní Jeruzalém a Pásmo Gazy, aby na tomto území mohla vyhlásit nezávislý arabský stát. Měla jiný cíl: vytvořil nezávislý stát na troskách židovského Státu Izrael, který chtěla zlikvidovat.
A jak by se takový stát jmenoval? Samozřejmě Palestina. A její obyvatelé? Palestinci. A jak charta PLO z roku 1964 Palestince definovala? V článku 6: „Palestinci jsou ti arabští občané, kteří žili běžně v Palestině až do roku 1947, ať už pak zůstali nebo byli vyhoštěni. Každé dítě, které se narodilo palestinskému arabskému otci po tomto datu, ať už v Palestině nebo mimo ni, je Palestinec.“ Aby nebylo pochyb o co od počátku šlo, připomenu ještě tvrzení z článků 17 a 18 charty: „Rozdělení Palestiny, ke kterému došlo v roce 1947, a zřízení Izraele je nezákonné a neplatné“ nebo „tvrzení o historických a duchovních vazbách mezi Židy a Palestinou nejsou v souladu s historickými fakty ani nejsou skutečným základem státnosti“.
CO Z TOHO PLYNE?
Že celý svět, včetně politiků Izraele, přijal zvrácené názvosloví, které vychází z likvidačního programu arabských teroristů. Zatímco v době platnosti Britského mandátu Společnosti národů mělo označení „Palestina“ jasně definovaný význam a jasně definované geografické hranice, a slova „Palestinec, palestinský“ se vztahovala ke všem obyvatelům a institucím v Palestině, ať už arabským, židovským nebo jiným, od roku 1964 dostaly tyto termíny docela odlišný význam. Navíc zmatečný. Hovoří-li Arabové o Palestině, co tím vlastně myslí? Jak kdo. Ti takzvaně umírnění Západní břeh a Pásmo Gazy (a nerealisticky také východní Jeruzalém), ti z vládnoucího hnutí Hamas a jiní teroristé mají na mysli samozřejmě celou Palestinu, v hranicích mandátu před vznikem Izraele v roce 1948. A kdo jsou Palestinci? Jistě: Arabové. Ale odkud? Ze Západního břehu a Pásma Gazy, nebo jde také o Araby izraelské? A jak je můžeme nazývat Palestinci, když Palestina v pojetí umírněných Arabů nezahrnuje území Izraele v hranicích z let 1949-1967?
Ne, to není jen geografické hraní si se slovíčky, tato záležitost má hluboký politický význam. Přirovnat ji můžeme k tomu, jako kdyby se západní Německo po druhé světové válce nenazývalo Spolková republika Německo, ale i nadále Velkoněmecká říše. Zní to přehnaně, ale přesně tak to v principu v případě Palestiny je, ať se to komu líbí nebo ne. Název „Palestina“ byl od 60. let v širším politickém významu synonymem pro likvidaci Izraele a díky politické slepotě všech proklouzl do terminologie naší doby.
Země, které oznámily, že na konci května 2024 uznají nezávislý „stát Palestina“, by si měly ujasnit, v jakých hranicích. Jedna palestinská vláda, ta Abbásova na Západním břehu, by se údajně spokojila se Západním břehem a Pásmem Gazy (Jeruzalém nechme stranou), jenomže ta druhá, vláda Hamasu, požaduje celé území historické Palestiny. A co by Norsko, Irsko a Španělsko dělaly v případě, že by ve volbách v jimi uznané „Palestině“ demokraticky zvítězily síly s programem podobným tomu, kterého se drží Hamas, a požadovaly pro Araby celou Palestinu? Zmohly by se na impotentní vyjádření o svém znepokojení? Nebo by snad své rozhodnutí o uznání „Palestiny“ anulovaly?
CO S TÍM?
Při plavbě Titanicu se v jisté fázi už nedalo nic dělat, katastrofa po srážce s ledovcem byla neodvratná, zachránit se podařilo menšinu přítomných. Obavám se, že v případě „Palestiny“ je to ještě horší. S pocitem roztrpčení můžeme jen konstatovat, co se od počátku udělat mělo. Vytvořit mezinárodní tlak na palestinské Araby a jejich politické podporovatele (vím, mají ropu), aby před jakýmkoliv řešení jejich politického osudu přistoupili na změny v terminologii. V tom smyslu, že název „Palestina“ by se vztahoval pouze k historickému území vymezenému tehdejším Britským mandátem Společnosti národů a v případě nového názvu by bylo jednoznačně zřejmé, že se netýká celé historické Palestiny, tj. včetně území Izraele. Stejně tak pojem „Palestinec“ by se vztahoval ke všem obyvatelům historické Palestiny, zatímco z nového názvu by bylo zřejmé, že nejde o všechny její obyvatele. Nemám v úmyslu palestinským Arabům radit, jen připomenu, že palestinští Židé také nenazvali v roce 1948 svůj stát „Palestina“, ale „Izrael“. Zkusme si představit ten cirkus, kdyby i oni si název „Palestina“ ponechali.
Ovšem nic z toho, co se podle mého soudu mělo stát se nestane. I nadále se budeme topit v babylonském zmatení pojmů a i nadále budeme ve věci názvosloví žít v klamu a tančit podle falešně znějící palestinskoarabské flétny ney. Všichni. Dobře nám tak.
ODKAZ – Palestinská národní charta z roku 1964
https://web.archive.org/web/20101130144018/http://www.un.int/wcm/content/site/palestine/pid/12363
V čem je problém? Už v samotném názvu. Území, které Židé považují za svoji vlast, se nazývá Země izraelská. Ve starověku se z různých důvodů dělila na několik částí, na nichž existovaly buď samostatné státy, případně útvary závislé na sousedních říších. Z těch samostatných jmenuje nejprve sjednocené izraelské království, později rozdělené. Většina z 12 kmenů se odtrhla od sjednocené monarchie s hlavním městem Jeruzalémem, ustanovila nad sebou nového krále Jeroboáma, držela území severně od teritoria kmene Juda a ponechala si původní označení Izrael, Izraelské království, s hlavním městem Samaří. Králi Roboámovi, pokračovateli dosavadní davidovské dynastie, zůstal věrný kmen Juda a část kmenů Simeon a Benjamin. Hovoříme o Judském království s hlavním městem Jeruzalémem.
To, co bychom mohli v jisté nadsázce nazvat „palestinským územím“ (kralickou bibličtinou filištínské území), ovšem bez jakéhokoli vztahu k dnešním palestinským Arabům, byl úzký pás země při pobřeží Středozemního moře, zhruba v oblasti dnešního Pásma Gazy a izraelských měst Aškelon a Ašdod.
Po vyvrácení Izraelského království (8. století př. n. l.) a judské monarchie (6. století př. n. l.) existovalo během posledních dvou staletí minulého letopočtu nezávislé židovské Hasmonejské království a pak se oblast stala součástí Římské říše. Teprve po potlačení židovského protiřímského povstání ve 2. století n. l. byla Země izraelská přejmenována na Syria Palaestina ve snaze poražené Židy co nejvíce ponížit. Ve 4. století n. l., při správní reformě, došlo k rozdělení na provincie Palaestina I a Palaestina II. To jsme na úsvitu Byzantské říše. A opět platí, že zde neexistuje žádná vazba na současné palestinské Araby.
Teď velký skok do 20. století. Po rozpadu Osmanské říše v první světové válce a obsazení části jejího teritoria silami Dohody byl na teritoriu Země izraelské ustaven z rozhodnutí Společnosti národů Britský mandát Palestina. Jeho primárním účelem bylo zřízení židovské národní domoviny na tomto území; mandát měl fungovat do té doby, než okolnosti umožní vyhlášení nezávislého židovského státu, a to na celém jeho území. Smyslem mandátu nebylo zřízení arabského státu na území mandátu.
Přesto Arabové možnost vytvořit nezávislý stát získali, a to díky svému fanatickému a násilnému odporu (zárodek dnešního protiizraelského teroru), když OSN, poválečná nástupkyně Společnosti národů, rozhodla o tom, že území mandátu Palestina bude rozděleno mezi židovský a arabský národ: jeden i druhý měl možnost vyhlásit nezávislý stát. Palestinští Židé ji využili a 14. května 1948 ustavili Stát Izrael. Palestinští Arabové nikoli. S podporou dalších arabských států zahájili útok na nově vzniklý Izrael s cílem zabránit jeho existenci a získat celou Palestinu pro sebe. Kdyby Izrael v nastalé válce prohrál, tento cíl by došel svého naplnění, protože nic nenasvědčovalo tomu, že by OSN hodlala napadený Izrael vojensky podpořit. Naopak – vyhlásila embargo na dovoz
zbraní do oblasti, což byl z hlediska kontextu tehdejších událostí vůči Izraeli prvotřídní podraz. To, co se podařilo v případě agrese KLDR proti Jižní Koreji v roce 1950, nepodařilo se v roce 1948 v Palestině.
Nicméně Izrael ve válce zvítězil, jistěže i s významnou československou pomocí, svoji existenci uhájil, a to na území v hranicích linie příměří dohodnutých s poraženými státy v roce 1949. Izraelci tenkrát nezískali celé teritorium Palestiny; palestinští Arabové měli po skončení války k dispozici pro vytvoření svého státu celý Západní břeh, východní část Jeruzaléma a celé Pásmo Gazy. Jak s touto šancí naložili?
Nezávislý stát, jak víme nezaložili. Arabové na Západním břehu (tenkrát zvaným Předjordánsko) a ve východním Jeruzalémě spojili svůj osud s transjordánskou monarchií. Souhlasili s tím, že Západní břeh a východní Jeruzalém se stane součástí Transjordánska a transjordánský panovník se stane i jejich, tedy palestinským králem. K tomu také došlo, Transjordánsko zmíněná území připojilo ke své koruně a přejmenovalo se na Jordánsko. Arabové na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě se stali občany nové monarchie se všemi právy a povinnostmi, měli své poslance v ammánském parlamentu (ve volbách do dolní sněmovny nového státu v roce 1950 byly mandáty v dolní komoře rozděleny férově půl na půl, 20 obsadili poslanci z Předjordánska, 20 z Transjordánska; parita existovala i později) a v několika případech i předsedu vlády. Z tohoto hlediska je tedy možné říci, že palestinským arabským státem je Jordánské království.
Odlišný vývoj panoval v Pásmu Gazy, které zůstalo v držení Egypta. Tam byla sice ustavena pod egyptským protektorátem loutková Celopalestinská vláda, která ale žádný praktický význam neměla a v roce 1959 byla egyptským autokratickým vůdcem Násirem rozpuštěna (což je důkaz její nemohoucnosti)
KLÍČOVÝ ROK 1964
V květnu toho roku byla ustavena PLO – Palestinská osvobozenecká organizace, v českém prostředí prezentovaná jako Organizace pro osvobození Palestiny. Na svém ustavujícím kongresu v jordánském východním Jeruzalémě přijala Palestinskou národní chartu, v jejichž 29 článcích se to jen hemží pojmy jako „osvobození Palestiny“. Ale od koho? Pásmo Gazy od Egypta? Západní břeh od Jordánska? Nikoli. V článku 24 charty je uvedeno, že působnost PLO se netýká Západního břehu, Pásma Gazy ani oblasti Himmah (lokalita na severovýchodě Izraele, tehdy v držení Sýrie). Tedy žádné území Palestiny, které je pod kontrolou arabských států. Co zbývá? Území Izraele. PLO se nesnažila osvobodit Západní břeh, východní Jeruzalém a Pásmo Gazy, aby na tomto území mohla vyhlásit nezávislý arabský stát. Měla jiný cíl: vytvořil nezávislý stát na troskách židovského Státu Izrael, který chtěla zlikvidovat.
A jak by se takový stát jmenoval? Samozřejmě Palestina. A její obyvatelé? Palestinci. A jak charta PLO z roku 1964 Palestince definovala? V článku 6: „Palestinci jsou ti arabští občané, kteří žili běžně v Palestině až do roku 1947, ať už pak zůstali nebo byli vyhoštěni. Každé dítě, které se narodilo palestinskému arabskému otci po tomto datu, ať už v Palestině nebo mimo ni, je Palestinec.“ Aby nebylo pochyb o co od počátku šlo, připomenu ještě tvrzení z článků 17 a 18 charty: „Rozdělení Palestiny, ke kterému došlo v roce 1947, a zřízení Izraele je nezákonné a neplatné“ nebo „tvrzení o historických a duchovních vazbách mezi Židy a Palestinou nejsou v souladu s historickými fakty ani nejsou skutečným základem státnosti“.
CO Z TOHO PLYNE?
Že celý svět, včetně politiků Izraele, přijal zvrácené názvosloví, které vychází z likvidačního programu arabských teroristů. Zatímco v době platnosti Britského mandátu Společnosti národů mělo označení „Palestina“ jasně definovaný význam a jasně definované geografické hranice, a slova „Palestinec, palestinský“ se vztahovala ke všem obyvatelům a institucím v Palestině, ať už arabským, židovským nebo jiným, od roku 1964 dostaly tyto termíny docela odlišný význam. Navíc zmatečný. Hovoří-li Arabové o Palestině, co tím vlastně myslí? Jak kdo. Ti takzvaně umírnění Západní břeh a Pásmo Gazy (a nerealisticky také východní Jeruzalém), ti z vládnoucího hnutí Hamas a jiní teroristé mají na mysli samozřejmě celou Palestinu, v hranicích mandátu před vznikem Izraele v roce 1948. A kdo jsou Palestinci? Jistě: Arabové. Ale odkud? Ze Západního břehu a Pásma Gazy, nebo jde také o Araby izraelské? A jak je můžeme nazývat Palestinci, když Palestina v pojetí umírněných Arabů nezahrnuje území Izraele v hranicích z let 1949-1967?
Ne, to není jen geografické hraní si se slovíčky, tato záležitost má hluboký politický význam. Přirovnat ji můžeme k tomu, jako kdyby se západní Německo po druhé světové válce nenazývalo Spolková republika Německo, ale i nadále Velkoněmecká říše. Zní to přehnaně, ale přesně tak to v principu v případě Palestiny je, ať se to komu líbí nebo ne. Název „Palestina“ byl od 60. let v širším politickém významu synonymem pro likvidaci Izraele a díky politické slepotě všech proklouzl do terminologie naší doby.
Země, které oznámily, že na konci května 2024 uznají nezávislý „stát Palestina“, by si měly ujasnit, v jakých hranicích. Jedna palestinská vláda, ta Abbásova na Západním břehu, by se údajně spokojila se Západním břehem a Pásmem Gazy (Jeruzalém nechme stranou), jenomže ta druhá, vláda Hamasu, požaduje celé území historické Palestiny. A co by Norsko, Irsko a Španělsko dělaly v případě, že by ve volbách v jimi uznané „Palestině“ demokraticky zvítězily síly s programem podobným tomu, kterého se drží Hamas, a požadovaly pro Araby celou Palestinu? Zmohly by se na impotentní vyjádření o svém znepokojení? Nebo by snad své rozhodnutí o uznání „Palestiny“ anulovaly?
CO S TÍM?
Při plavbě Titanicu se v jisté fázi už nedalo nic dělat, katastrofa po srážce s ledovcem byla neodvratná, zachránit se podařilo menšinu přítomných. Obavám se, že v případě „Palestiny“ je to ještě horší. S pocitem roztrpčení můžeme jen konstatovat, co se od počátku udělat mělo. Vytvořit mezinárodní tlak na palestinské Araby a jejich politické podporovatele (vím, mají ropu), aby před jakýmkoliv řešení jejich politického osudu přistoupili na změny v terminologii. V tom smyslu, že název „Palestina“ by se vztahoval pouze k historickému území vymezenému tehdejším Britským mandátem Společnosti národů a v případě nového názvu by bylo jednoznačně zřejmé, že se netýká celé historické Palestiny, tj. včetně území Izraele. Stejně tak pojem „Palestinec“ by se vztahoval ke všem obyvatelům historické Palestiny, zatímco z nového názvu by bylo zřejmé, že nejde o všechny její obyvatele. Nemám v úmyslu palestinským Arabům radit, jen připomenu, že palestinští Židé také nenazvali v roce 1948 svůj stát „Palestina“, ale „Izrael“. Zkusme si představit ten cirkus, kdyby i oni si název „Palestina“ ponechali.
Ovšem nic z toho, co se podle mého soudu mělo stát se nestane. I nadále se budeme topit v babylonském zmatení pojmů a i nadále budeme ve věci názvosloví žít v klamu a tančit podle falešně znějící palestinskoarabské flétny ney. Všichni. Dobře nám tak.
ODKAZ – Palestinská národní charta z roku 1964
https://web.archive.org/web/20101130144018/http://www.un.int/wcm/content/site/palestine/pid/12363
5
válka 2023 / Teror se vyplácí
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy 22. Května 2024, 12:43:45 »Nejen že terorističtí gauneři útočící v Izraeli na nevinné civilisty dostávají od šéfa Palestinskoarabské samosprávy (PA) pravidelnou finanční odměnu, a když už ne oni, tak jejich rodiny.
Nyní se chystají je bohatě odměnit dvě země EU a jedna stojící mimo toto společenství. Z tohoto hlediska je lhostejné, zda jsme členy Unie nebo ne, v protiizraelském tažení panuje shoda mezi jedněmi i druhými.
Ve středu 22. května vešlo ve známost, že Norsko, Irsko a Španělsko uznají v dohledné době, patrně v řádu dnů, takzvaný palestinský stát. Lze tomu rozumět tak, že PA má být povýšena na suverénní státní útvar. Tedy ta PA, která je vnitřně rozdělená na dvě mocenská centra a má tedy dvě vlády. Jedna praktikuje politiku brutálního protiizraelského teroru, která vyvrcholila bezprecedentním masakrem 7. října 2023, druhá teroristy a jejich rodiny finančně podporuje, uděluje vrahům čestný titul šahíd (mučedník) a více či méně skrytě s terorem proti Židům sympatizuje.
Je to další z politických nehorázností, kterých jsme v Evropě svědky. Včera to byla postavení představitelů státu, který se stal obětí vražedné agrese, na stejnou morální rovinu s pohlaváry, kteří tuto vražednou agresi zosnovali, dnes je to odměna v podobě uznání státnosti pro teroristy - a zítra?
Možná se dočkáme rehabilitace íránského totalitního režimu, jehož představitelé usilují o likvidaci židovského státu. První krok k tomu byl učiněn, když v pondělí 20. května všichni členové Rady bezpečnosti, včetně zástupců svobodného světa, „uctili památku“ prezidenta Raisiho. Vzdali tím poctu i jeho přání, které vyslovil v listopadu 2023? Řekl tehdy: „Doufám, že Alláh osvobodí Palestinu co možná nejdříve a budeme svědky posledních okamžiků existence Izraele a oslavíme jeho konec.“ Zdá se, že nic není nemožné.
Premiéři Norska, Irska a Španělska, Støre, Harris a Sánchez, dobrovolně vstoupili do „klubu pošetilých“, kde ochotně usedli v první řadě. Věří totiž politickému omylu, že takzvané „dvoustátní řešení je jediná důvěryhodná cesta k míru a bezpečnosti pro Izrael, Palestinu a jejich národy“.
Norský premiér, když vysvětloval rozhodnutí o uznání tzv. státu Palestina, uvedl: „Bez dvoustátního řešení nebude na Blízkém východě mír. Dvoustátní řešení nemůže existovat bez palestinského státu. Jinými slovy, palestinský stát je nezbytným předpokladem pro dosažení míru na Blízkém východě.“
Zdůvodnil to hezky, ale pravdu nemá. Nebytným předpokladem pro mír v oblasti jsou dvě věci: 1. Všichni palestinští Arabové se zřeknou terorismu. 2. Všichni palestinští Arabové uznají právo Židů na vlastní stát na teritoriu Země izraelské ve smluvně dojednaných bezpečných hranicích, které lze hájit. Toto a nikoli dva teroristické státní útvary, jeden otevřeně (Pásmo Gazy) a druhý skrytě (Západní břeh), je podmínkou pro nastolení míru.
Úřad norského premiéra Støreho také ozřejmil, které území považuje jeho země za součást tzv. palestinského státu. Dle představy Oslo bude tento stát založen na liniích z doby před rokem 1967 a Jeruzalém má být hlavním městem obou států, tedy Izraele i tzv. Palestiny. Norové tak dávají najevo, že plně podporují arabský územní maximalismus a povýšenecky přezírají bezpečnostní potřeby Izraele. V rovině proklamací sice pokrytecky hlásají, že „jak Izraelci, tak Palestinci mají právo žít ve svých státech v míru,“ v praxi to ale svojí politikou popírají.
Koneckonců jejich ochota „rozdávat z cizího“ (Izraelci by se o své hlavní město měli dělit s Araby) je nic nestojí. Jak by ale zareagovali na návrh, aby se oni sami podělili se svým hlavní městem Oslo se Švédskem. Na námitku, že Švédové svoje hlavní město mají (Stockholm) lze snadno odpovědět, že palestinští Arabové také, je jím Ramalláh.
Závěr. O tom, jaký bude konečný status území, která jsou předmětem konfliktu mezi Izraelem a palestinskými Araby, musí být rozhodnuto pouze jednáním mezi oběma stranami. Jakákoli jednostranná politická gesta, jako to, které přitravují Norsko, Irsko a Španělsko, mír v žádném případě do oblasti nepřinesou. Více než co jiného budou potvrzením zvrácené blízkovýchodní politiky některých evropských elit a jejich morálního selhání. Ocenit krvavý teror nejvyšším druhem odměny nic jiného než fatální morální selhání není. Norsko, Irsko a Španělsko se dopouštějí hrubé politické chyby. Dalším krokem by mohlo být uznání Islámského státu.
ZDROJ
https://www.jpost.com/breaking-news/article-802144
Nyní se chystají je bohatě odměnit dvě země EU a jedna stojící mimo toto společenství. Z tohoto hlediska je lhostejné, zda jsme členy Unie nebo ne, v protiizraelském tažení panuje shoda mezi jedněmi i druhými.
Ve středu 22. května vešlo ve známost, že Norsko, Irsko a Španělsko uznají v dohledné době, patrně v řádu dnů, takzvaný palestinský stát. Lze tomu rozumět tak, že PA má být povýšena na suverénní státní útvar. Tedy ta PA, která je vnitřně rozdělená na dvě mocenská centra a má tedy dvě vlády. Jedna praktikuje politiku brutálního protiizraelského teroru, která vyvrcholila bezprecedentním masakrem 7. října 2023, druhá teroristy a jejich rodiny finančně podporuje, uděluje vrahům čestný titul šahíd (mučedník) a více či méně skrytě s terorem proti Židům sympatizuje.
Je to další z politických nehorázností, kterých jsme v Evropě svědky. Včera to byla postavení představitelů státu, který se stal obětí vražedné agrese, na stejnou morální rovinu s pohlaváry, kteří tuto vražednou agresi zosnovali, dnes je to odměna v podobě uznání státnosti pro teroristy - a zítra?
Možná se dočkáme rehabilitace íránského totalitního režimu, jehož představitelé usilují o likvidaci židovského státu. První krok k tomu byl učiněn, když v pondělí 20. května všichni členové Rady bezpečnosti, včetně zástupců svobodného světa, „uctili památku“ prezidenta Raisiho. Vzdali tím poctu i jeho přání, které vyslovil v listopadu 2023? Řekl tehdy: „Doufám, že Alláh osvobodí Palestinu co možná nejdříve a budeme svědky posledních okamžiků existence Izraele a oslavíme jeho konec.“ Zdá se, že nic není nemožné.
Premiéři Norska, Irska a Španělska, Støre, Harris a Sánchez, dobrovolně vstoupili do „klubu pošetilých“, kde ochotně usedli v první řadě. Věří totiž politickému omylu, že takzvané „dvoustátní řešení je jediná důvěryhodná cesta k míru a bezpečnosti pro Izrael, Palestinu a jejich národy“.
Norský premiér, když vysvětloval rozhodnutí o uznání tzv. státu Palestina, uvedl: „Bez dvoustátního řešení nebude na Blízkém východě mír. Dvoustátní řešení nemůže existovat bez palestinského státu. Jinými slovy, palestinský stát je nezbytným předpokladem pro dosažení míru na Blízkém východě.“
Zdůvodnil to hezky, ale pravdu nemá. Nebytným předpokladem pro mír v oblasti jsou dvě věci: 1. Všichni palestinští Arabové se zřeknou terorismu. 2. Všichni palestinští Arabové uznají právo Židů na vlastní stát na teritoriu Země izraelské ve smluvně dojednaných bezpečných hranicích, které lze hájit. Toto a nikoli dva teroristické státní útvary, jeden otevřeně (Pásmo Gazy) a druhý skrytě (Západní břeh), je podmínkou pro nastolení míru.
Úřad norského premiéra Støreho také ozřejmil, které území považuje jeho země za součást tzv. palestinského státu. Dle představy Oslo bude tento stát založen na liniích z doby před rokem 1967 a Jeruzalém má být hlavním městem obou států, tedy Izraele i tzv. Palestiny. Norové tak dávají najevo, že plně podporují arabský územní maximalismus a povýšenecky přezírají bezpečnostní potřeby Izraele. V rovině proklamací sice pokrytecky hlásají, že „jak Izraelci, tak Palestinci mají právo žít ve svých státech v míru,“ v praxi to ale svojí politikou popírají.
Koneckonců jejich ochota „rozdávat z cizího“ (Izraelci by se o své hlavní město měli dělit s Araby) je nic nestojí. Jak by ale zareagovali na návrh, aby se oni sami podělili se svým hlavní městem Oslo se Švédskem. Na námitku, že Švédové svoje hlavní město mají (Stockholm) lze snadno odpovědět, že palestinští Arabové také, je jím Ramalláh.
Závěr. O tom, jaký bude konečný status území, která jsou předmětem konfliktu mezi Izraelem a palestinskými Araby, musí být rozhodnuto pouze jednáním mezi oběma stranami. Jakákoli jednostranná politická gesta, jako to, které přitravují Norsko, Irsko a Španělsko, mír v žádném případě do oblasti nepřinesou. Více než co jiného budou potvrzením zvrácené blízkovýchodní politiky některých evropských elit a jejich morálního selhání. Ocenit krvavý teror nejvyšším druhem odměny nic jiného než fatální morální selhání není. Norsko, Irsko a Španělsko se dopouštějí hrubé politické chyby. Dalším krokem by mohlo být uznání Islámského státu.
ZDROJ
https://www.jpost.com/breaking-news/article-802144
6
Sport / Fotbalová nadstavba
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy 21. Května 2024, 21:44:08 »Skupina o titul - předposlední kolo.Výsledky, tabulka.
7
Sport / Tenis
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy 21. Května 2024, 20:45:33 »Nejlepší izraelští tenisté na žebříčcích k 20. květnu.
8
válka 2023 / Nebetyčná nehoráznost Mezinárodního trestního soudu
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy 20. Května 2024, 22:30:19 »Přesněji jeho hlavní prokurátora Karima Khana, který se po mém soudu dopustil jako právník ftální chyby. Položil rovnítko mezi agresora a jeho oběť a tím totálně znevěrohodnil principy spravedlnosti.
Jde o jeho úsilí pohnat před Mezinárodní soudní dvůr (ICC) nejen skutečné zločince, tři vysoké představitele vládnoucího teroristického hnutí Hamas (dva skrývající se v Pásmu Gazy a jednoho žijícího v exilu), ale také dva výkonné politiky bránící se země, premiéra a ministra obrany Státu Izrael. Neskutečné chucpe.
Kdyby člověk s tímto uvažováním působil na patřičných místech po skončení druhé světové války, seděli by na lavici obžalovaných v Norimberku nejen nacističtí zločinci včetně těch nejhorších zrůd (které předtím nespáchaly sebevraždu), ale také lídři Spojenců – Stalin, Churchill, Truman. Už jenom ta představa je šílená. Dnes jsme této zvrácenosti svědky.
Prokurátor Khan vůbec nepochopil podstatu konfliktu, především charakter a praktiky teroristického agresora. Jinak by se nemohl dopustit tak hrůzné morální ekvivalence.
REAKCE V IZRAELI
Až na výjimky, kterými jsou arabské strany a židovská levice, zní politickou scénou v Jeruzalémě (nikoli v Tel Avivu, jak bylo nesmyslně řečeno ve zprávách TV Prima) unisono hlas odsuzující hanebný záměr hlavního prokurátora ICC.
Amir Ohana, předseda Knesetu: „Instituce, která není schopna rozlišit mezi agresorem a obráncem, mezi demokracií, která respektuje lidská práva, a teroristickou organizací oddanou jejímu zničení ve jménu ideálů radikálního islámu a vražedných fanatiků, je nebezpečím pro lidstvo.“
Israel Katz, ministr zahraničí: „Ve stejné době, kdy vrazi a násilníci Hamasu páchají na našich bratrech a sestrách zločiny proti lidskosti, hlavní žalobce stejným dechem zmiňuje premiéra a ministra obrany Izraele spolu s ohavnými nacistickými zrůdami Hamasu; je to historická ostuda, kterou si dějiny budou navždy pamatovat.“
Benny Gantz, ministr válečného kabinetu, bývalý náčelník armádního generálního štábu: „Zatímco bojující Izrael má jeden z nejpřísnějších morálních kodexů v historii (Spirit of IDF – LS), dodržuje mezinárodní právo a může se pyšnit silným nezávislým soudnictvím, tak vytváření paralely mezi vůdci demokratické země odhodlané bránit se opovrženíhodnému teroru a vůdci krvežíznivé teroristické organizace je hluboké zkreslení spravedlnosti a do očí bijící morální úpadek.“
Své k této hanebnosti řekla i drtivá většina Knesetu: 106 zákonodárců ze 120 podpořilo prohlášení, v němž se praví:
„Stát Izrael se nachází uprostřed spravedlivé války proti zločinecké teroristické organizaci. Izraelské obranné síly jsou nejmorálnější armádou na světě. Naši hrdinští vojáci bojují s odvahou a obětavostí jako nikdo druhý, v souladu s mezinárodním právem, jak si žádná jiná armáda nikdy nepočínala. Skandální srovnání izraelských vůdců s hlavami teroristické organizace, jak to udělal haagský prokurátor, je nesmazatelný historický zločin a jasný projev antisemitismu. S pocitem hnusu to odmítáme. Osmdesát let po holocaustu nebude nikdo omezovat sebeobranu židovského státu.“
Prohlášení podepsali zákonodárci všech stran koalice a opozice kromě arabských formací Hadaš-Taal a Raam a ostudně také izraelských labouristů.
PODRAZ OD HLAVNÍHO PROKURÁTORA
Ve stejný den, kdy Karim Khan zveřejnil svůj skandální úmysl (20. 5.) vyšlo najevo, že izraelští představitelé byli delší čas v kontaktu s jeho kanceláří. Večer měli přiletět do Izraele lidé z jeho týmu a spolu s hostiteli připravit návštěvu hlavního prokurátora v brzké době. Izraelská strana byla připravena Karima Khana zevrubně informovat a systému přijímání válečných rozhodnutí a začlenění právních poradců do rozhodovacích procesů, seznámit ho s postupem schvalování armádních operaci, jakož i s tím, co všechno Izrael dělá pro zajištění humanitární pomoci a s řadou dalších věcí. Místo toho přišel blesk z čistého nebe: oznámení o plánu vydat zatykače na ministerského předsedu Netanjahua a ministra obrany Gallanta. Tato okolnost, kdy hlavní prokurátor nebyl ochoten vyslechnout svědectví té strany konfliktu, která je v pozici obránce, je dalším důkazem pro přesvědčení, že počínání Karima Khana postrádá jakoukoli důvěryhodnost. Je to pošlapání elementárních principů spravedlnosti. Řečeno lidově – podraz.
ODPOVĚĎ PREMIÉRA
Benjamin Netanjahu se k celé věci vyjádřil 20.května ve videoprohlášení. Kromě jiného řekl: „Pobuřující rozhodnutí prokurátora ICC Karima Khana požádat o zatykače na demokraticky zvolené vůdce Izraele je morálním ohavnost historických rozměrů. Na mezinárodní soud vrhne věčné znamení hanby. Izrael vede spravedlivou válku proti Hamásu, genocidní teroristické organizaci, která spáchala nejhorší útok na židovský národ od holocaustu. Hamás zmasakroval 1200 Židů, znásilnil židovské ženy, upaloval židovské děti, vzal stovky rukojmí.“
Pokračoval: „Nyní, tváří v tvář těmto hrůzám, pan Khan vytváří překroucenou a falešnou morální rovnocennost mezi vůdci Izraele a kumpány Hamasu. Je to jako vytvořit po 11. září morální ekvivalenci mezi prezidentem Bushem a Usámou Bin Ládinem nebo během druhé světové války mezi F. D. Rooseveltem a Hitlerem. Jaký výsměch spravedlnosti! Jaká hanba!“
Premiér dále vyjádřil přesvědčení, že absurdní obvinění žalobce proti němu a izraelskému ministrovi obrany je pouze pokusem upřít Izraeli základní právo na sebeobranu. „Ujišťuji vás o jedné věci: tento pokus naprosto selže.“
Konstatoval: „Před osmdesáti lety byl židovský lid proti svým nepřátelům naprosto bezbranný. Ty dny jsou pryč. Nyní má židovský národ stát a my máme armádu na jeho obranu. Navzdory pomlouvačným urážkám, které pan Khan vznesl, bude Izrael nadále vést tuto válku plně v souladu s mezinárodním právem. Budeme i nadále přijímat bezprecedentní opatření, abychom dostali nevinné civilisty z jejich ohrožení a zajistili, aby se humanitární pomoc dostala k těm, kdo ji v Gaze potřebují.“
Netanjahu obvinil Khana z toho, že bezcitně přilévá olej do ohně antisemitismu, který zuří po celém světě. Díky svému pobuřujícímu rozhodnutí zaujal Khan místo mezi velkými antisemity moderní doby. „Nyní stojí po boku těch nechvalně známých německých soudců, kteří se oblékli do talárů a s respektem k zákonům, které upíraly židovskému lidu jejich nejzákladnější práva, umožnili nacistům spáchat nejhorší zločin v dějinách.“
Premiér uzavřel: „Před dvěma týdny, v den památky obětí holocaustu, jsem slíbil toto: Žádný nátlak a žádné rozhodnutí žádného mezinárodního fóra nezabrání Izraeli bránit se proti těm, kdo usilují o naši likvidaci. Všem nepřátelům Izraele, včetně jejich spolupracovníků v Haagu, dnes tento slib opakuji. Izrael povede svoji válku proti Hamásu tak dlouho, dokud nebude vyhraná. Protože ono „never again“ (už nikdy) je právě teď.“
K tomu není moc co dodat. Snad jen, že svět je od 20. května 2024 zase o něco víc zvrácenější, šílenější, nenormálnější. Zatímco téhož dne vjelo do Pásma Gazy přes izraelské přechody Eretz a Kerem Šalom 402 kamionů s humanitární pomocí pro obyvatele Pásma Gazy, V Radě bezpečnosti OSN drželi všichni členové minutu ticha za Ebrahima Raisiho, prezidenta íránského režimu, který má na svědomí tisíce poprav jeho odpůrců a opakovaně se vyslovil pro likvidaci židovského státu. Jak výstižně podotkl izraelský velvyslanec Gilad Erdan: „Toto těleso, které se nijak nesnaží osvobodit naše rukojmí, dnes sklonilo hlavu, aby uctilo muže, který je zodpovědný za smrt tisíců v Íránu, Izraeli a po celém světě. Co bude dál? Minuta ticha k výročí Hitlerovy smrti?“
ZDROJE
https://www.jpost.com/international/article-801904
https://www.timesofisrael.com/liveblog_entry/israel-was-preparing-to-host-icc-chief-prosecutor-taken-completely-by-surprise-by-arrest-warrant-bid-officials/
https://www.timesofisrael.com/liveblog-may-20-2024/
https://www.timesofisrael.com/outcry-in-israel-as-icc-prosecutor-seeks-warrants-against-netanyahu-and-gallant/
https://www.jpost.com/breaking-news/article-801920
https://www.israelnationalnews.com/news/390266
Jde o jeho úsilí pohnat před Mezinárodní soudní dvůr (ICC) nejen skutečné zločince, tři vysoké představitele vládnoucího teroristického hnutí Hamas (dva skrývající se v Pásmu Gazy a jednoho žijícího v exilu), ale také dva výkonné politiky bránící se země, premiéra a ministra obrany Státu Izrael. Neskutečné chucpe.
Kdyby člověk s tímto uvažováním působil na patřičných místech po skončení druhé světové války, seděli by na lavici obžalovaných v Norimberku nejen nacističtí zločinci včetně těch nejhorších zrůd (které předtím nespáchaly sebevraždu), ale také lídři Spojenců – Stalin, Churchill, Truman. Už jenom ta představa je šílená. Dnes jsme této zvrácenosti svědky.
Prokurátor Khan vůbec nepochopil podstatu konfliktu, především charakter a praktiky teroristického agresora. Jinak by se nemohl dopustit tak hrůzné morální ekvivalence.
REAKCE V IZRAELI
Až na výjimky, kterými jsou arabské strany a židovská levice, zní politickou scénou v Jeruzalémě (nikoli v Tel Avivu, jak bylo nesmyslně řečeno ve zprávách TV Prima) unisono hlas odsuzující hanebný záměr hlavního prokurátora ICC.
Amir Ohana, předseda Knesetu: „Instituce, která není schopna rozlišit mezi agresorem a obráncem, mezi demokracií, která respektuje lidská práva, a teroristickou organizací oddanou jejímu zničení ve jménu ideálů radikálního islámu a vražedných fanatiků, je nebezpečím pro lidstvo.“
Israel Katz, ministr zahraničí: „Ve stejné době, kdy vrazi a násilníci Hamasu páchají na našich bratrech a sestrách zločiny proti lidskosti, hlavní žalobce stejným dechem zmiňuje premiéra a ministra obrany Izraele spolu s ohavnými nacistickými zrůdami Hamasu; je to historická ostuda, kterou si dějiny budou navždy pamatovat.“
Benny Gantz, ministr válečného kabinetu, bývalý náčelník armádního generálního štábu: „Zatímco bojující Izrael má jeden z nejpřísnějších morálních kodexů v historii (Spirit of IDF – LS), dodržuje mezinárodní právo a může se pyšnit silným nezávislým soudnictvím, tak vytváření paralely mezi vůdci demokratické země odhodlané bránit se opovrženíhodnému teroru a vůdci krvežíznivé teroristické organizace je hluboké zkreslení spravedlnosti a do očí bijící morální úpadek.“
Své k této hanebnosti řekla i drtivá většina Knesetu: 106 zákonodárců ze 120 podpořilo prohlášení, v němž se praví:
„Stát Izrael se nachází uprostřed spravedlivé války proti zločinecké teroristické organizaci. Izraelské obranné síly jsou nejmorálnější armádou na světě. Naši hrdinští vojáci bojují s odvahou a obětavostí jako nikdo druhý, v souladu s mezinárodním právem, jak si žádná jiná armáda nikdy nepočínala. Skandální srovnání izraelských vůdců s hlavami teroristické organizace, jak to udělal haagský prokurátor, je nesmazatelný historický zločin a jasný projev antisemitismu. S pocitem hnusu to odmítáme. Osmdesát let po holocaustu nebude nikdo omezovat sebeobranu židovského státu.“
Prohlášení podepsali zákonodárci všech stran koalice a opozice kromě arabských formací Hadaš-Taal a Raam a ostudně také izraelských labouristů.
PODRAZ OD HLAVNÍHO PROKURÁTORA
Ve stejný den, kdy Karim Khan zveřejnil svůj skandální úmysl (20. 5.) vyšlo najevo, že izraelští představitelé byli delší čas v kontaktu s jeho kanceláří. Večer měli přiletět do Izraele lidé z jeho týmu a spolu s hostiteli připravit návštěvu hlavního prokurátora v brzké době. Izraelská strana byla připravena Karima Khana zevrubně informovat a systému přijímání válečných rozhodnutí a začlenění právních poradců do rozhodovacích procesů, seznámit ho s postupem schvalování armádních operaci, jakož i s tím, co všechno Izrael dělá pro zajištění humanitární pomoci a s řadou dalších věcí. Místo toho přišel blesk z čistého nebe: oznámení o plánu vydat zatykače na ministerského předsedu Netanjahua a ministra obrany Gallanta. Tato okolnost, kdy hlavní prokurátor nebyl ochoten vyslechnout svědectví té strany konfliktu, která je v pozici obránce, je dalším důkazem pro přesvědčení, že počínání Karima Khana postrádá jakoukoli důvěryhodnost. Je to pošlapání elementárních principů spravedlnosti. Řečeno lidově – podraz.
ODPOVĚĎ PREMIÉRA
Benjamin Netanjahu se k celé věci vyjádřil 20.května ve videoprohlášení. Kromě jiného řekl: „Pobuřující rozhodnutí prokurátora ICC Karima Khana požádat o zatykače na demokraticky zvolené vůdce Izraele je morálním ohavnost historických rozměrů. Na mezinárodní soud vrhne věčné znamení hanby. Izrael vede spravedlivou válku proti Hamásu, genocidní teroristické organizaci, která spáchala nejhorší útok na židovský národ od holocaustu. Hamás zmasakroval 1200 Židů, znásilnil židovské ženy, upaloval židovské děti, vzal stovky rukojmí.“
Pokračoval: „Nyní, tváří v tvář těmto hrůzám, pan Khan vytváří překroucenou a falešnou morální rovnocennost mezi vůdci Izraele a kumpány Hamasu. Je to jako vytvořit po 11. září morální ekvivalenci mezi prezidentem Bushem a Usámou Bin Ládinem nebo během druhé světové války mezi F. D. Rooseveltem a Hitlerem. Jaký výsměch spravedlnosti! Jaká hanba!“
Premiér dále vyjádřil přesvědčení, že absurdní obvinění žalobce proti němu a izraelskému ministrovi obrany je pouze pokusem upřít Izraeli základní právo na sebeobranu. „Ujišťuji vás o jedné věci: tento pokus naprosto selže.“
Konstatoval: „Před osmdesáti lety byl židovský lid proti svým nepřátelům naprosto bezbranný. Ty dny jsou pryč. Nyní má židovský národ stát a my máme armádu na jeho obranu. Navzdory pomlouvačným urážkám, které pan Khan vznesl, bude Izrael nadále vést tuto válku plně v souladu s mezinárodním právem. Budeme i nadále přijímat bezprecedentní opatření, abychom dostali nevinné civilisty z jejich ohrožení a zajistili, aby se humanitární pomoc dostala k těm, kdo ji v Gaze potřebují.“
Netanjahu obvinil Khana z toho, že bezcitně přilévá olej do ohně antisemitismu, který zuří po celém světě. Díky svému pobuřujícímu rozhodnutí zaujal Khan místo mezi velkými antisemity moderní doby. „Nyní stojí po boku těch nechvalně známých německých soudců, kteří se oblékli do talárů a s respektem k zákonům, které upíraly židovskému lidu jejich nejzákladnější práva, umožnili nacistům spáchat nejhorší zločin v dějinách.“
Premiér uzavřel: „Před dvěma týdny, v den památky obětí holocaustu, jsem slíbil toto: Žádný nátlak a žádné rozhodnutí žádného mezinárodního fóra nezabrání Izraeli bránit se proti těm, kdo usilují o naši likvidaci. Všem nepřátelům Izraele, včetně jejich spolupracovníků v Haagu, dnes tento slib opakuji. Izrael povede svoji válku proti Hamásu tak dlouho, dokud nebude vyhraná. Protože ono „never again“ (už nikdy) je právě teď.“
K tomu není moc co dodat. Snad jen, že svět je od 20. května 2024 zase o něco víc zvrácenější, šílenější, nenormálnější. Zatímco téhož dne vjelo do Pásma Gazy přes izraelské přechody Eretz a Kerem Šalom 402 kamionů s humanitární pomocí pro obyvatele Pásma Gazy, V Radě bezpečnosti OSN drželi všichni členové minutu ticha za Ebrahima Raisiho, prezidenta íránského režimu, který má na svědomí tisíce poprav jeho odpůrců a opakovaně se vyslovil pro likvidaci židovského státu. Jak výstižně podotkl izraelský velvyslanec Gilad Erdan: „Toto těleso, které se nijak nesnaží osvobodit naše rukojmí, dnes sklonilo hlavu, aby uctilo muže, který je zodpovědný za smrt tisíců v Íránu, Izraeli a po celém světě. Co bude dál? Minuta ticha k výročí Hitlerovy smrti?“
ZDROJE
https://www.jpost.com/international/article-801904
https://www.timesofisrael.com/liveblog_entry/israel-was-preparing-to-host-icc-chief-prosecutor-taken-completely-by-surprise-by-arrest-warrant-bid-officials/
https://www.timesofisrael.com/liveblog-may-20-2024/
https://www.timesofisrael.com/outcry-in-israel-as-icc-prosecutor-seeks-warrants-against-netanyahu-and-gallant/
https://www.jpost.com/breaking-news/article-801920
https://www.israelnationalnews.com/news/390266
9
Sport / Jeruzalémský atletický grandslam
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy 19. Května 2024, 22:37:39 »Výsledky.
10
válka 2023 / Gaza: Genocidu páchá Hamas, ne Izrael!
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy 18. Května 2024, 16:35:32 »Valí se to na nás ze všech stran: Izrael páchá v Pásmu Gazy genocidu. Jen málo prostoru ale dostávají odborníci schopní tento nesmysl kvalifikovaně vyvrátit.
Jedním z nich je Eli Rosenbaum, špičkový americký právník, dlouhá léta ředitel Úřadu zvláštního vyšetřování amerického ministerstva spravedlnosti. V této souvislosti získal celosvětovou proslulost jako mimořádně úspěšný lovec nacistů. Této činnosti věnoval podstatnou část své profesní kariéry. Kromě toho se zabýval také genocidou spáchanou ve Rwandě a ruskými válečnými zločiny v nynější válce na Ukrajině.
Svůj postoj k tomu, co část světa označuje jako „izraelskou genocidu páchanou v Pásmu Gazy“, vysvětlil listu The Jerusalem Post (viz níže). Věc totiž staví úplně jinak: lze říci, že ji vrací z hlavy zpět na nohy. Izrael ne že páchá genocidu, ale je naopak povinen zastavit genocidu páchanou Hamasem. Vyplývá to z Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia přijaté VS OSN v roce 1948. (Tuto povinnost má samozřejmě nejen Izrael, ale všechny země, které úmluvu přijaly.)
Jaké jsou hlavní Rosenbaumovy argumenty? Loni 7. října dal Hamas jasně najevo, že je stále oddán své genocidní zakládací listině, přičemž jeho představitelé veřejně deklarovali, že operace „Bouře Al Aksa“ (jak označují masakr ze 7. října) se bude opakovat až do úplného zničení Izraele. Brutální útoky na civilisty z toho dne, bez jakéhokoli rozlišení věku či pohlaví obětí, jakož i povaha vraždění nasvědčují nejen genocidnímu záměru, ale vypovídají i o genocidních činech. Přitom záměr čili úmysl je při rozhodování o tom, zda o genocidu jde či nikoli klíčový; chybí-li, nelze o genocidě hovořit. A jak uvidíme dále, genocida není o číslech.
„Hamas provedl úmyslný útok, který byl tak příšerný, že dalece překonal to, co si lze představit, pokud jde o jeho krutost; byly to útoky, které konkurovaly a dokonce překonaly krutost nacistických sil během druhé světové války. Cítím se oprávněn to posoudit, protože jsem zkoumal, vyšetřoval a stíhal případy nacistů čtyři desetiletí,“ vysvětlil Rosenbaum.
Obvinění Izraele z páchání genocidy během nynější války považuje Rosenbaum za „obscénní lež“. Zločin genocidy totiž vyžaduje nejen masové množství mrtvých, ale, jak již zmíněno, také záměr „zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu“. Jinými slovy, není to jen otázka počtu obětí, které navíc Hamas záměrně falšuje. Ale i kdybychom akceptovali jeho čísla, která často používá protiizraelská propaganda – i s výhradou, že neuvádějí základní údaj, totiž počet zlikvidovaných teroristických bojovníků, ani počet zabitých raketami a nástražnými systémy teroristů -, pak smrt 35 tisíc lidí v této válce sama o sobě ještě o genocidním záměru nesvědčí. „Genocida není zločin založený na číslech,“ vysvětluje Rosenbaum. „Pokud by tomu tak bylo, pak by spojenci (USA a Filipínské společenství – LS) spáchali během druhé světové války genocidu v bitvě o Manilu s více než 100 000 mrtvými civilisty.“ Totéž by bylo možné vztáhnout na letecké bombardování německých měst, při němž bylo zabito mezi tři sta tisíci a půl milionem lidí. Hovořit v této souvislosti o genocidě je absurdní, říká Rosenbauma pokračuje: „Válku začalo Německo, byla to genocidní válka, zejména proti Židům a Romům. Tím, co tuto genocidu ukončilo byla vojenská kampaň Spojenců.“
Rosenbaum považuje, tak jako každý normálně myslící člověk, masové civilní oběti za tragickou součást války. Připomíná, že během první čečenské války v 90. letech bylo ruskými silami zabito na 50 tisíc civilistů a v Sýrii během občanské války jich bylo nejméně 300 tisíc. Dodává, že nezaznamenal mohutné studentské demonstrace proti Rusku, Sýrii a ani proti masakru Hamasu ze 7. října. Proto si myslí, že tito lidé ztratili morální právo soudit Izrael.
Dále si všímá skutečnosti, kterou velká část světa odmítá vzít na vědomi. „Izrael přijímá taková opatření k ochraně civilního života v Gaze, které žádná armáda nikdy v žádné válce nepřijala.“ Konstatuje, že tato opatření ve svém důsledku zvyšují oběti na izraelské straně, ale Izrael je ochoten tuto cenu zaplatit. Ve snaze přimět lidi k evakuaci z bojových zón shazuje armáda informační letáky a uskutečňuje tisíce telefonních hovorů a rozesílá tisíce SMS. Na druhé straně Hamas ani nesdílí s civilisty obrovská skladiště potravin, vody a paliva, která ukrývá pod zemí. „Úroveň krutosti Hamasu a jeho spojenců se téměř vymyká lidské představivosti.“ Obvinění Izraele z genocidy je nemorální nejen s ohledem na veškeré úsilí, které vynakládá na ochranu civilistů, ale také kvůli šílené situaci způsobené tím, že se Hamas skrývá za civilisty jako živými štíty a tak vlastně pracuje na tom, aby počet obětí maximalizoval. „To, co Hamas dělá, představuje nové paradigma v dějinách válčení,“ podotýká Rosenbaum. „Takové, na které v některých ohledech nemá mezinárodní trestní právo adekvátní odpověď, protože nikdo z právníků, vědců a soudců, kteří formulovali trestní právo, si to, co spáchal Hamas, nedokázal představit.“ Všímá si také jedné zvrácenosti: „Hamas byl tragicky úspěšný ve svém úsilí dosáhnout co nejvyššího počtu mrtvých Palestinců, aby si získal světové sympatie.“ To se teroristům zjevně podařilo. Jedním dechem ale právník dodal: „Smrt každého Palestince a každého rukojmí je dílem Hamasu. Za všechna tato úmrtí je právně i morálně zodpovědný Hamas.“ Naproti tomu státy, které vznesly proti Izraeli obvinění z genocidy, se podle něj zapojily „do očí bijícího zneužití mezinárodního práva“.
Princip je tedy jasný. Genocidu páchá Hamas a povinností Izraele – a všech zemí, které úmluvu o bránění a trestání genocidia přijaly – je účinně mu v tom bránit. Obvinění Izraele z genocidy je tudíž absurdní, falešné a pokrytecké.
Rosenbaum se také zmínil o aktuálním problému vývoje války, kterým je izraelská operace v Rafahu. Podle Izraele tam působí ještě čtyři prapory teroristů, které je zapotřebí zlikvidovat. Proti tomu se ale zvedla celosvětová vlna odporu. Právník s tímto postojem nesouhlasí a dovozuje, že Spojenci také v lednu 1945 neřekli Němcům: „Tahle válka je destruktivní, na obou stranách umírá spousta lidí, tak ji ukončíme. Vy všichni (nacisté) můžete zůstat v Berlíně u moci a můžete si nechat čtyři vražedné prapory SS a uvidíme, co se bude dít dál.“ Byl by to samozřejmě nesmysl. Realita byla jiná, v Evropě skončila druhá světová válka teprve tehdy, když nacisté přistoupili na podmínky, na kterých by měl nyní trvat Izrael vůči Hamasu: „Bezpodmínečně se vzdejte, vyjděte s rukama nad hlavou, propusťte rukojmí a složte zbraně.“ Podle Rosenbauma měli tenkrát Spojenci, stejně jako dnes Izraelci, morální povinnost dokončit boj tváří v tvář nejhoršímu zločinu genocidy.
A příměří, po kterém dnes všichni volají? Rosenbaum je z dobrého důvodu proti: „Hamas veřejně prohlásil, že 7. říjen se bude opakovat. Znovu a znovu, dokud nebude Izrael zničen. Proto příměří jen oddálí další genocidní útok. Válka by tím neskončila.“
A možnosti Hamasu? Jako kdysi nacistického Německa. Buď kapitulace, nebo likvidace.
Volně podle serveru The Jerusalem Post. Odkaz:
https://www.jpost.com/israel-hamas-war/article-801461
Jedním z nich je Eli Rosenbaum, špičkový americký právník, dlouhá léta ředitel Úřadu zvláštního vyšetřování amerického ministerstva spravedlnosti. V této souvislosti získal celosvětovou proslulost jako mimořádně úspěšný lovec nacistů. Této činnosti věnoval podstatnou část své profesní kariéry. Kromě toho se zabýval také genocidou spáchanou ve Rwandě a ruskými válečnými zločiny v nynější válce na Ukrajině.
Svůj postoj k tomu, co část světa označuje jako „izraelskou genocidu páchanou v Pásmu Gazy“, vysvětlil listu The Jerusalem Post (viz níže). Věc totiž staví úplně jinak: lze říci, že ji vrací z hlavy zpět na nohy. Izrael ne že páchá genocidu, ale je naopak povinen zastavit genocidu páchanou Hamasem. Vyplývá to z Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia přijaté VS OSN v roce 1948. (Tuto povinnost má samozřejmě nejen Izrael, ale všechny země, které úmluvu přijaly.)
Jaké jsou hlavní Rosenbaumovy argumenty? Loni 7. října dal Hamas jasně najevo, že je stále oddán své genocidní zakládací listině, přičemž jeho představitelé veřejně deklarovali, že operace „Bouře Al Aksa“ (jak označují masakr ze 7. října) se bude opakovat až do úplného zničení Izraele. Brutální útoky na civilisty z toho dne, bez jakéhokoli rozlišení věku či pohlaví obětí, jakož i povaha vraždění nasvědčují nejen genocidnímu záměru, ale vypovídají i o genocidních činech. Přitom záměr čili úmysl je při rozhodování o tom, zda o genocidu jde či nikoli klíčový; chybí-li, nelze o genocidě hovořit. A jak uvidíme dále, genocida není o číslech.
„Hamas provedl úmyslný útok, který byl tak příšerný, že dalece překonal to, co si lze představit, pokud jde o jeho krutost; byly to útoky, které konkurovaly a dokonce překonaly krutost nacistických sil během druhé světové války. Cítím se oprávněn to posoudit, protože jsem zkoumal, vyšetřoval a stíhal případy nacistů čtyři desetiletí,“ vysvětlil Rosenbaum.
Obvinění Izraele z páchání genocidy během nynější války považuje Rosenbaum za „obscénní lež“. Zločin genocidy totiž vyžaduje nejen masové množství mrtvých, ale, jak již zmíněno, také záměr „zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu“. Jinými slovy, není to jen otázka počtu obětí, které navíc Hamas záměrně falšuje. Ale i kdybychom akceptovali jeho čísla, která často používá protiizraelská propaganda – i s výhradou, že neuvádějí základní údaj, totiž počet zlikvidovaných teroristických bojovníků, ani počet zabitých raketami a nástražnými systémy teroristů -, pak smrt 35 tisíc lidí v této válce sama o sobě ještě o genocidním záměru nesvědčí. „Genocida není zločin založený na číslech,“ vysvětluje Rosenbaum. „Pokud by tomu tak bylo, pak by spojenci (USA a Filipínské společenství – LS) spáchali během druhé světové války genocidu v bitvě o Manilu s více než 100 000 mrtvými civilisty.“ Totéž by bylo možné vztáhnout na letecké bombardování německých měst, při němž bylo zabito mezi tři sta tisíci a půl milionem lidí. Hovořit v této souvislosti o genocidě je absurdní, říká Rosenbauma pokračuje: „Válku začalo Německo, byla to genocidní válka, zejména proti Židům a Romům. Tím, co tuto genocidu ukončilo byla vojenská kampaň Spojenců.“
Rosenbaum považuje, tak jako každý normálně myslící člověk, masové civilní oběti za tragickou součást války. Připomíná, že během první čečenské války v 90. letech bylo ruskými silami zabito na 50 tisíc civilistů a v Sýrii během občanské války jich bylo nejméně 300 tisíc. Dodává, že nezaznamenal mohutné studentské demonstrace proti Rusku, Sýrii a ani proti masakru Hamasu ze 7. října. Proto si myslí, že tito lidé ztratili morální právo soudit Izrael.
Dále si všímá skutečnosti, kterou velká část světa odmítá vzít na vědomi. „Izrael přijímá taková opatření k ochraně civilního života v Gaze, které žádná armáda nikdy v žádné válce nepřijala.“ Konstatuje, že tato opatření ve svém důsledku zvyšují oběti na izraelské straně, ale Izrael je ochoten tuto cenu zaplatit. Ve snaze přimět lidi k evakuaci z bojových zón shazuje armáda informační letáky a uskutečňuje tisíce telefonních hovorů a rozesílá tisíce SMS. Na druhé straně Hamas ani nesdílí s civilisty obrovská skladiště potravin, vody a paliva, která ukrývá pod zemí. „Úroveň krutosti Hamasu a jeho spojenců se téměř vymyká lidské představivosti.“ Obvinění Izraele z genocidy je nemorální nejen s ohledem na veškeré úsilí, které vynakládá na ochranu civilistů, ale také kvůli šílené situaci způsobené tím, že se Hamas skrývá za civilisty jako živými štíty a tak vlastně pracuje na tom, aby počet obětí maximalizoval. „To, co Hamas dělá, představuje nové paradigma v dějinách válčení,“ podotýká Rosenbaum. „Takové, na které v některých ohledech nemá mezinárodní trestní právo adekvátní odpověď, protože nikdo z právníků, vědců a soudců, kteří formulovali trestní právo, si to, co spáchal Hamas, nedokázal představit.“ Všímá si také jedné zvrácenosti: „Hamas byl tragicky úspěšný ve svém úsilí dosáhnout co nejvyššího počtu mrtvých Palestinců, aby si získal světové sympatie.“ To se teroristům zjevně podařilo. Jedním dechem ale právník dodal: „Smrt každého Palestince a každého rukojmí je dílem Hamasu. Za všechna tato úmrtí je právně i morálně zodpovědný Hamas.“ Naproti tomu státy, které vznesly proti Izraeli obvinění z genocidy, se podle něj zapojily „do očí bijícího zneužití mezinárodního práva“.
Princip je tedy jasný. Genocidu páchá Hamas a povinností Izraele – a všech zemí, které úmluvu o bránění a trestání genocidia přijaly – je účinně mu v tom bránit. Obvinění Izraele z genocidy je tudíž absurdní, falešné a pokrytecké.
Rosenbaum se také zmínil o aktuálním problému vývoje války, kterým je izraelská operace v Rafahu. Podle Izraele tam působí ještě čtyři prapory teroristů, které je zapotřebí zlikvidovat. Proti tomu se ale zvedla celosvětová vlna odporu. Právník s tímto postojem nesouhlasí a dovozuje, že Spojenci také v lednu 1945 neřekli Němcům: „Tahle válka je destruktivní, na obou stranách umírá spousta lidí, tak ji ukončíme. Vy všichni (nacisté) můžete zůstat v Berlíně u moci a můžete si nechat čtyři vražedné prapory SS a uvidíme, co se bude dít dál.“ Byl by to samozřejmě nesmysl. Realita byla jiná, v Evropě skončila druhá světová válka teprve tehdy, když nacisté přistoupili na podmínky, na kterých by měl nyní trvat Izrael vůči Hamasu: „Bezpodmínečně se vzdejte, vyjděte s rukama nad hlavou, propusťte rukojmí a složte zbraně.“ Podle Rosenbauma měli tenkrát Spojenci, stejně jako dnes Izraelci, morální povinnost dokončit boj tváří v tvář nejhoršímu zločinu genocidy.
A příměří, po kterém dnes všichni volají? Rosenbaum je z dobrého důvodu proti: „Hamas veřejně prohlásil, že 7. říjen se bude opakovat. Znovu a znovu, dokud nebude Izrael zničen. Proto příměří jen oddálí další genocidní útok. Válka by tím neskončila.“
A možnosti Hamasu? Jako kdysi nacistického Německa. Buď kapitulace, nebo likvidace.
Volně podle serveru The Jerusalem Post. Odkaz:
https://www.jpost.com/israel-hamas-war/article-801461