1
Sport / Plavání
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy Včera v 19:04:12 »Zatím pět nových rekordu Anastasie Gorbenové na Mare Nostrum!
Poslední příspěvky
2
Sport / Nejvyšší basketbalová liga
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy Včera v 18:49:07 »Výsledky druhé čtvrtfinálové série.
3
Sport / Fotbalový Pohár státu
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy Včera v 18:18:19 »Vítězem Poháru státu v sezoně 2023/2024 je klub Petach Tikva.
4
válka 2023 / K tragédii v Rafahu
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy 29. Května 2024, 23:40:19 »Není to poprvé. V Pásmu Gazy zahyne větší počet civilistů – je to tragédie, ale zuří tam válka, kterou vyprovokovalo tamní vládnoucí hnutí – a Izraeli je okamžitě nasazena psí hlava.
Vzpomeňme na 17. říjen minulého roku. Vně komplexu gazské nemocnice Al Ahli došlo k explozi, „vždy důvěryhodné“ místní zdroje okamžitě hovořily o bezmála pěti stech mrtvých a světem se prohnala „mexická vlna“ protiizraelské hysterie: izraelská armáda barbarsky vybombardovala nemocnici. Než se ukázalo, že všechno bylo poněkud jinak. Jako v anekdotě z Rádia Jerevan. Nešlo o izraelskou bombu, ale jednu z raket Palestinského islámského džihádu, které teroristé sice vyslali na Izrael, ale co ďas nechtěl, tato selhala a spadla na nádvoří nemocnice. A ani ten počet obětí nesedí, s největší pravděpodobností byl o řád nižší. Že by se ale někdo Izraeli omluvil, to jsem nezaznamenal. Na to se prostě nehraje.
Zdá se, že něčeho podobného jsme svědky nyní, po nedělním (26. 5. 2024) úmrtí asi pětačtyřiceti civilistů (tvrdí Hamas) v oblasti Rafahu na jihu Pásma Gazy. Svět obletěly hrůzostrašné obrázky hořícího dočasného stanového městečka, které Izrael vyčlenil pro tamní civilisty jako bezpečnou zónu, v níž se nebudou odehrávat vojenské operace. A teď – Izrael tuto lokalitu bombarduje. Jaká hanebnost! Titulky hlavních českých serverů: Izrael zaútočil na tábor v Rafahu (v nejrůznějších obměnách totéž). Následovalo zděšení na všech stranách. Šéf OSN Guterres na síti X (27. 5. 2024): „Odsuzuji izraelské činy, které zabily desítky nevinných civilistů, kteří pouze hledali úkryt před tímto smrtícím konfliktem. V Gaze není žádné bezpečné místo. Tato hrůza musí skončit.“ (Skončila by už dávno, kdyby Hamas propustil rukojmí a kapituloval.)
Ano, smrt nevinných civilistů je vždy obrovskou lidskou tragédií. Bohužel je ale součástí války, zejména té, která se odehrává v městském prostředí. Připomeňme rok 1945 a bitvu o filipínskou Manilu. Při osvobozování americkými a filipínskými silami bylo zabito více než 100 tisíc civilistů. Taková byla daň za vítězství v boji proti japonským okupantům, kteří si v ničem nezadali s teroristickými praktikami Hamasu. Rozdíl proti dnešku je v tom, že amerického generála Douglase MacArthura, velitele spojeneckých sil, nikdo nechtěl postavit před nějaký mezinárodní trestní soud, zatímco japonský velitel na Filipínách, generál Yamašita, byl - jako osoba zodpovědná za masakry civilistů - po válce popraven. Inu, tenkrát byl svět ještě normální. Dnes by se na lavici obžalovaných ocitli oba, generál Yamašita i generál Mac Arthur.
IZRAELSKÁ REAKCE
Izraelská strana bere každý takový incident, při němž umírají civilisté, velice vážně. Ačkoli to Mezinárodní trestní soud (ICC) a jeho hlavní prokurátor Karim Khan neberou v potaz, izraelská armáda má fungující a propracovaný právní a vyšetřovací systém. Konkrétně. Analýzu toho, co se v Rafahu 26. května stalo provádí z rozkazu úřadu generální vojenské prokurátorky generálmajorky Yifat Tomer-Yerušalmiové nezávislý armádní orgán, Vyšetřovací mechanismus sboru náčelníků štábů, v jehož čele stojí podplukovník Yoav Har-Even. Ačkoli vyšetřování ještě není u konce, už z počáteční fáze jsou zřejmé skutečnosti, které mají daleko do tvrzení, že Izrael záměrně bombardoval civilisty ve stanovém táboře sloužícím jako bezpečné místo pro evakuované civilisty.
Jaké jsou tedy první poznatky? Cílem operace byli dva vysocí představitelé teroristického hnutí Hamas mající na starosti vražedné akce proti Izraelcům na Západním břehu – Yassin Rabia a Khaled Nagar. Ten úkol byl splněn, oba zločinci byli zlikvidováni. Nenacházeli se v bezpečné zóně určené pro evakuované, ale v uzavřeném komplexu mimo ni. K jejich zabití použilo izraelské letectvo záměrně dvě redukované 17kg střely se záměrem co nejvíce eliminovat vedlejší škody. Přesto k nim došlo a nyní se vyšetřuje, jak se to mohlo stát.
Izraelský armádní mluvčí brigádní generál Daniel Hagari 28. května uvedl, že zmíněné 17kg střely neměly samy o sobě potenciál takovou tragédii způsobit. Dodal, že necelých 50 metrů od místa útoku se nacházela rampa pro odpalování raket proti Izraeli, ovšem stanový tábor pro evakuované byl ve vzdálenosti asi půldruhého kilometru od místa zásahu. Zatím vše nasvědčuje tomu, že požár v táboře způsobily sekundární exploze po neočekávaném zásahu skladu munice nebo PHM, o jehož existenci v lokalitě izraelská armáda nevěděla. Tomu by odpovídal i obsah telefonátů mezi dvěma obyvateli Pásma, z nichž jeden se jmenuje Abu Rafik, který zachytila zpravodajská služba. Zde jsou klíčové pasáže telefonátu:
Muž 1: „A oni říkají, že (teroristé Hamasu, kteří byli cílem útoku) seděli na jednání a že je tam je (zařízení – ne zcela jasné-LS) a navíc měli munici, přičemž všechna ta munice začala explodovat. Vzduchem létaly pytle peněz, Abú Rafiku.“
Abú Rafik: „Tato munice, která vybuchla, byla skutečně naše?
Muž 1: „Ano, je tam sklad munice. Říkám ti, že to explodovalo (nesrozumitelné). Chci říct, že židovské bombardování nebylo silné, byla to malá střela, protože nevytvořila velký kráter. A poté přišla spousta sekundárních výbuchů.“
Zatím lze tedy doporučit. Bylo by ku prospěchu věci při každé takovéto zprávě, ještě předtím, než začne být Izrael jednostranně kritizován a obviňován z nelidských zločinů, kdyby ti, kteří jsou ochotní dělat unáhlené závěry, vyčkali na vyšetřování incidentu. A v mezičase si uvědomili, s jak zákeřným a současně zbabělým a rafinovaným nepřítelem se musí Izrael v Pásmu Gazy potýkat, nota bene pod přísným okem světového společenství, které okamžitě využije každé skutečné, ale i domnělé chyby, které se izraelská strana dopustí, byť neúmyslně. Bohužel platí: o co víc je dnešní svět přísný na Izrael, který se brání islamistickému teroru, o to benevolentnější je ke zločinům páchaným teroristickými agresory. Proto tvrdím: žijeme ve světě myšlenkově zvráceném, který si může dát do erbu symbol dvojího metru a postavu šílence snažícího se chodit po hlavě.
Výstižně to vyjádřil izraelský premiér Netanjahu: „Pro nás je to tragédie, pro Hamas strategie.“
ZDROJE:
https://www.timesofisrael.com/idf-says-hidden-store-of-terror-munitions-may-have-caused-deadly-rafah-blaze/
https://www.ynetnews.com/article/r1oitwq4c#autoplay
Vzpomeňme na 17. říjen minulého roku. Vně komplexu gazské nemocnice Al Ahli došlo k explozi, „vždy důvěryhodné“ místní zdroje okamžitě hovořily o bezmála pěti stech mrtvých a světem se prohnala „mexická vlna“ protiizraelské hysterie: izraelská armáda barbarsky vybombardovala nemocnici. Než se ukázalo, že všechno bylo poněkud jinak. Jako v anekdotě z Rádia Jerevan. Nešlo o izraelskou bombu, ale jednu z raket Palestinského islámského džihádu, které teroristé sice vyslali na Izrael, ale co ďas nechtěl, tato selhala a spadla na nádvoří nemocnice. A ani ten počet obětí nesedí, s největší pravděpodobností byl o řád nižší. Že by se ale někdo Izraeli omluvil, to jsem nezaznamenal. Na to se prostě nehraje.
Zdá se, že něčeho podobného jsme svědky nyní, po nedělním (26. 5. 2024) úmrtí asi pětačtyřiceti civilistů (tvrdí Hamas) v oblasti Rafahu na jihu Pásma Gazy. Svět obletěly hrůzostrašné obrázky hořícího dočasného stanového městečka, které Izrael vyčlenil pro tamní civilisty jako bezpečnou zónu, v níž se nebudou odehrávat vojenské operace. A teď – Izrael tuto lokalitu bombarduje. Jaká hanebnost! Titulky hlavních českých serverů: Izrael zaútočil na tábor v Rafahu (v nejrůznějších obměnách totéž). Následovalo zděšení na všech stranách. Šéf OSN Guterres na síti X (27. 5. 2024): „Odsuzuji izraelské činy, které zabily desítky nevinných civilistů, kteří pouze hledali úkryt před tímto smrtícím konfliktem. V Gaze není žádné bezpečné místo. Tato hrůza musí skončit.“ (Skončila by už dávno, kdyby Hamas propustil rukojmí a kapituloval.)
Ano, smrt nevinných civilistů je vždy obrovskou lidskou tragédií. Bohužel je ale součástí války, zejména té, která se odehrává v městském prostředí. Připomeňme rok 1945 a bitvu o filipínskou Manilu. Při osvobozování americkými a filipínskými silami bylo zabito více než 100 tisíc civilistů. Taková byla daň za vítězství v boji proti japonským okupantům, kteří si v ničem nezadali s teroristickými praktikami Hamasu. Rozdíl proti dnešku je v tom, že amerického generála Douglase MacArthura, velitele spojeneckých sil, nikdo nechtěl postavit před nějaký mezinárodní trestní soud, zatímco japonský velitel na Filipínách, generál Yamašita, byl - jako osoba zodpovědná za masakry civilistů - po válce popraven. Inu, tenkrát byl svět ještě normální. Dnes by se na lavici obžalovaných ocitli oba, generál Yamašita i generál Mac Arthur.
IZRAELSKÁ REAKCE
Izraelská strana bere každý takový incident, při němž umírají civilisté, velice vážně. Ačkoli to Mezinárodní trestní soud (ICC) a jeho hlavní prokurátor Karim Khan neberou v potaz, izraelská armáda má fungující a propracovaný právní a vyšetřovací systém. Konkrétně. Analýzu toho, co se v Rafahu 26. května stalo provádí z rozkazu úřadu generální vojenské prokurátorky generálmajorky Yifat Tomer-Yerušalmiové nezávislý armádní orgán, Vyšetřovací mechanismus sboru náčelníků štábů, v jehož čele stojí podplukovník Yoav Har-Even. Ačkoli vyšetřování ještě není u konce, už z počáteční fáze jsou zřejmé skutečnosti, které mají daleko do tvrzení, že Izrael záměrně bombardoval civilisty ve stanovém táboře sloužícím jako bezpečné místo pro evakuované civilisty.
Jaké jsou tedy první poznatky? Cílem operace byli dva vysocí představitelé teroristického hnutí Hamas mající na starosti vražedné akce proti Izraelcům na Západním břehu – Yassin Rabia a Khaled Nagar. Ten úkol byl splněn, oba zločinci byli zlikvidováni. Nenacházeli se v bezpečné zóně určené pro evakuované, ale v uzavřeném komplexu mimo ni. K jejich zabití použilo izraelské letectvo záměrně dvě redukované 17kg střely se záměrem co nejvíce eliminovat vedlejší škody. Přesto k nim došlo a nyní se vyšetřuje, jak se to mohlo stát.
Izraelský armádní mluvčí brigádní generál Daniel Hagari 28. května uvedl, že zmíněné 17kg střely neměly samy o sobě potenciál takovou tragédii způsobit. Dodal, že necelých 50 metrů od místa útoku se nacházela rampa pro odpalování raket proti Izraeli, ovšem stanový tábor pro evakuované byl ve vzdálenosti asi půldruhého kilometru od místa zásahu. Zatím vše nasvědčuje tomu, že požár v táboře způsobily sekundární exploze po neočekávaném zásahu skladu munice nebo PHM, o jehož existenci v lokalitě izraelská armáda nevěděla. Tomu by odpovídal i obsah telefonátů mezi dvěma obyvateli Pásma, z nichž jeden se jmenuje Abu Rafik, který zachytila zpravodajská služba. Zde jsou klíčové pasáže telefonátu:
Muž 1: „A oni říkají, že (teroristé Hamasu, kteří byli cílem útoku) seděli na jednání a že je tam je (zařízení – ne zcela jasné-LS) a navíc měli munici, přičemž všechna ta munice začala explodovat. Vzduchem létaly pytle peněz, Abú Rafiku.“
Abú Rafik: „Tato munice, která vybuchla, byla skutečně naše?
Muž 1: „Ano, je tam sklad munice. Říkám ti, že to explodovalo (nesrozumitelné). Chci říct, že židovské bombardování nebylo silné, byla to malá střela, protože nevytvořila velký kráter. A poté přišla spousta sekundárních výbuchů.“
Zatím lze tedy doporučit. Bylo by ku prospěchu věci při každé takovéto zprávě, ještě předtím, než začne být Izrael jednostranně kritizován a obviňován z nelidských zločinů, kdyby ti, kteří jsou ochotní dělat unáhlené závěry, vyčkali na vyšetřování incidentu. A v mezičase si uvědomili, s jak zákeřným a současně zbabělým a rafinovaným nepřítelem se musí Izrael v Pásmu Gazy potýkat, nota bene pod přísným okem světového společenství, které okamžitě využije každé skutečné, ale i domnělé chyby, které se izraelská strana dopustí, byť neúmyslně. Bohužel platí: o co víc je dnešní svět přísný na Izrael, který se brání islamistickému teroru, o to benevolentnější je ke zločinům páchaným teroristickými agresory. Proto tvrdím: žijeme ve světě myšlenkově zvráceném, který si může dát do erbu symbol dvojího metru a postavu šílence snažícího se chodit po hlavě.
Výstižně to vyjádřil izraelský premiér Netanjahu: „Pro nás je to tragédie, pro Hamas strategie.“
ZDROJE:
https://www.timesofisrael.com/idf-says-hidden-store-of-terror-munitions-may-have-caused-deadly-rafah-blaze/
https://www.ynetnews.com/article/r1oitwq4c#autoplay
5
válka 2023 / K uznání „Státu Palestina“ třemi evropskými zeměmi
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy 28. Května 2024, 13:07:24 »„Příhodnější“ datum si Norsko, Irsko a Španělsko vybrat nemohly, když se rozhodly uznat „Stát Palestina“ s platností od 28. května 2024.
Toho dne před šedesáti lety se v tehdy jordánském východním Jeruzalémě sešli zástupci palestinských Arabů na ustavujícím kongresu Palestinské národní rady. Výsledkem šestidenního jednání bylo přijetí Palestinské národní charty a vznik Organizace pro osvobození Palestiny (PLO).
Bodem číslo jedna programu bylo „osvobození Palestiny“. Jelikož v té době byla bývala britská mandátní Palestina rozdělena na tři části – Stát Izrael, Předjordánsko jako součást Jordánska a Pásmo Gazy pod správou Egypta – nabízí se otázka, které území mělo být „osvobozeno“. V Chartě je jasně řečeno, že se to netýká ani Předjordánska, ani Pásma Gazy. Zbývá tedy – ano, území židovského státu Izrael. Před šedesáti lety dostal politický program, jehož cílem byl vymazat Izrael z politické mapy Středního východu, nový impuls. Místo Izraele měl být ustaven arabský palestinský stát nazvaný, jak jinak, Palestina.
V té době žili ještě Arabové v iluzi, že Izrael bude možné porazit vojenskou silou, jak se o to pokusili už při jeho vzniku v roce 1948. Tento politický přelud se rozplynul po šestidenní válce 1967 – a palestinští Arabové se skřípěním zubů pochopili, že holuba na střeše nikdy nepolapí, a tak se velice neochotně smířili s vrabcem v hrsti. V listopadu 1988 vyhlásili v Alžíru „Stát Palestina“, přičemž z tehdejší deklarace lze vyrozumět, že snad budou akceptovat pro tento stát území Předjordánska, Pásma Gazy a východního Jeruzaléma. (Ovšem v praxi pouze ti takzvaně umírnění, maximalisté podporovaní Íránem a spol. požadují pro Araby i nadále Palestinu celou, což samozřejmě znamená likvidaci Izraele.)
Jak již řečeno, vyhlašovatelé tohoto státu, ať už ho pak papírově uznal či neuznal kdokoli, neměli v té době ani toho příslovečného vrabce v hrsti. Izrael po vyhrané obranné válce z června 1967 kontroloval všechna teritoria, která si palestinští Arabové nárokují.
STÁT ZROZENÝ Z TERORU
V alžírské „deklaraci palestinské nezávislosti“ jsou zajímavé dvě pasáže (kromě bezpočtu dalších, vesměs proklamativních a odtržených od reality): 1. „Stát Palestina“ je arabský stát, integrální a nedělitelná součást arabského národa…“ (Palestinští Arabové si nárokují právo označovat svůj stát jako arabský, ale stejní palestinští Arabové odmítají akceptovat Izrael jako stát židovský.) 2. „Naše srdce jsou povznesena a ozářena světlem požehnané intifády…“ (Intifáda je jejich označení pro vražený protiizraelský teror. Ve světle této oddanosti intifádě, v té době zuřila první intifáda 1978-1993, během níž byly zavražděny dvě stovky Izraelců, jsou řeči o tom, že „Stát Palestina“ odmítá teror nehorázné lži.)
Z oblasti politických fantasmagorií se situace více přiblížila k realitě v 90. letech minulého století, když Izraelci a palestinští Arabové uzavřeli Dohody z Oslo. S nimi můžeme ostře nesouhlasit (tak jako z principiálních důvodů autor tohoto článku), nicméně platí základní zásada tohoto procesu: o konečném statusu sporných území musí být rozhodnuto v rámci jednání mezi Izraelem a reprezentací palestinských Arabů, což současně znamená, že jakékoli jednostranné kroky by byly jednáním proti duchu Dohod z Oslo. To je obecný závěr.
Navíc, a to je zásadní, ze strany palestinských Arabů došlo k brutálnímu pošlapání slibu danému před samotným vznikem mírového procesu, totiž že se zříkají terorismu, což vyvrcholilo masakrem ze 7. října 2023. Z toho lze dovodit, navzdory všem ujištěním o opaku, že jednostranné uznání „Státu Palestina“ vládami Norska, Irska a Španělska není ničím, než nehoráznou odměnou za tu nejnelidštější formu teroru – a navíc „skvělý“ dárek palestinským Arabům k 60. výročí založení PLO, která vznikla s cílem Izrael zlikvidovat. Je to srovnatelné s tím, jako kdyby Spojenci nedlouho po lidickém masakru odměnili Hitlera, nota bene za současného vyhrožování, že stejné vraždění zopakuje znovu a znovu, kdykoli se vyskytne vhodná příležitost. V tak absurdním světě dnes žijeme.
Věc má ale ještě jeden aspekt. Máme-li vzít vážně politický akt Oslo, Dublinu a Madridu, tedy jednostrannou podporu pro arabský stát na sporných teritoriích, proč bychom neměli vzít vážně případnou jednostrannou izraelskou anexi části sporných území v Předjordánsku odůvodněnou bezpečnostními potřebami.
Toho dne před šedesáti lety se v tehdy jordánském východním Jeruzalémě sešli zástupci palestinských Arabů na ustavujícím kongresu Palestinské národní rady. Výsledkem šestidenního jednání bylo přijetí Palestinské národní charty a vznik Organizace pro osvobození Palestiny (PLO).
Bodem číslo jedna programu bylo „osvobození Palestiny“. Jelikož v té době byla bývala britská mandátní Palestina rozdělena na tři části – Stát Izrael, Předjordánsko jako součást Jordánska a Pásmo Gazy pod správou Egypta – nabízí se otázka, které území mělo být „osvobozeno“. V Chartě je jasně řečeno, že se to netýká ani Předjordánska, ani Pásma Gazy. Zbývá tedy – ano, území židovského státu Izrael. Před šedesáti lety dostal politický program, jehož cílem byl vymazat Izrael z politické mapy Středního východu, nový impuls. Místo Izraele měl být ustaven arabský palestinský stát nazvaný, jak jinak, Palestina.
V té době žili ještě Arabové v iluzi, že Izrael bude možné porazit vojenskou silou, jak se o to pokusili už při jeho vzniku v roce 1948. Tento politický přelud se rozplynul po šestidenní válce 1967 – a palestinští Arabové se skřípěním zubů pochopili, že holuba na střeše nikdy nepolapí, a tak se velice neochotně smířili s vrabcem v hrsti. V listopadu 1988 vyhlásili v Alžíru „Stát Palestina“, přičemž z tehdejší deklarace lze vyrozumět, že snad budou akceptovat pro tento stát území Předjordánska, Pásma Gazy a východního Jeruzaléma. (Ovšem v praxi pouze ti takzvaně umírnění, maximalisté podporovaní Íránem a spol. požadují pro Araby i nadále Palestinu celou, což samozřejmě znamená likvidaci Izraele.)
Jak již řečeno, vyhlašovatelé tohoto státu, ať už ho pak papírově uznal či neuznal kdokoli, neměli v té době ani toho příslovečného vrabce v hrsti. Izrael po vyhrané obranné válce z června 1967 kontroloval všechna teritoria, která si palestinští Arabové nárokují.
STÁT ZROZENÝ Z TERORU
V alžírské „deklaraci palestinské nezávislosti“ jsou zajímavé dvě pasáže (kromě bezpočtu dalších, vesměs proklamativních a odtržených od reality): 1. „Stát Palestina“ je arabský stát, integrální a nedělitelná součást arabského národa…“ (Palestinští Arabové si nárokují právo označovat svůj stát jako arabský, ale stejní palestinští Arabové odmítají akceptovat Izrael jako stát židovský.) 2. „Naše srdce jsou povznesena a ozářena světlem požehnané intifády…“ (Intifáda je jejich označení pro vražený protiizraelský teror. Ve světle této oddanosti intifádě, v té době zuřila první intifáda 1978-1993, během níž byly zavražděny dvě stovky Izraelců, jsou řeči o tom, že „Stát Palestina“ odmítá teror nehorázné lži.)
Z oblasti politických fantasmagorií se situace více přiblížila k realitě v 90. letech minulého století, když Izraelci a palestinští Arabové uzavřeli Dohody z Oslo. S nimi můžeme ostře nesouhlasit (tak jako z principiálních důvodů autor tohoto článku), nicméně platí základní zásada tohoto procesu: o konečném statusu sporných území musí být rozhodnuto v rámci jednání mezi Izraelem a reprezentací palestinských Arabů, což současně znamená, že jakékoli jednostranné kroky by byly jednáním proti duchu Dohod z Oslo. To je obecný závěr.
Navíc, a to je zásadní, ze strany palestinských Arabů došlo k brutálnímu pošlapání slibu danému před samotným vznikem mírového procesu, totiž že se zříkají terorismu, což vyvrcholilo masakrem ze 7. října 2023. Z toho lze dovodit, navzdory všem ujištěním o opaku, že jednostranné uznání „Státu Palestina“ vládami Norska, Irska a Španělska není ničím, než nehoráznou odměnou za tu nejnelidštější formu teroru – a navíc „skvělý“ dárek palestinským Arabům k 60. výročí založení PLO, která vznikla s cílem Izrael zlikvidovat. Je to srovnatelné s tím, jako kdyby Spojenci nedlouho po lidickém masakru odměnili Hitlera, nota bene za současného vyhrožování, že stejné vraždění zopakuje znovu a znovu, kdykoli se vyskytne vhodná příležitost. V tak absurdním světě dnes žijeme.
Věc má ale ještě jeden aspekt. Máme-li vzít vážně politický akt Oslo, Dublinu a Madridu, tedy jednostrannou podporu pro arabský stát na sporných teritoriích, proč bychom neměli vzít vážně případnou jednostrannou izraelskou anexi části sporných území v Předjordánsku odůvodněnou bezpečnostními potřebami.
6
válka 2023 / Omyly hlavního žalobce Mezinárodního trestního soudu
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy 27. Května 2024, 16:08:46 »Karim Khan, hlavní žalobce Mezinárodního trestního soudu (ICC), požaduje vydání zatykačů nejen na pohlaváry teroristické organizace Hamas, ale i na dva představitele bránícího se Izraele.
V části svobodného světa vyvolal oprávněné pobouření, protože vytvořil morálně absolutně nepřijatelné rovnítko ve stylu „Churchill = Hitler“. On sám to ale považuje za „nesmysl“, jak se vyjádřil ve svém prvním velkém rozhovoru pro média na toto téma. Dvacátého šestého května hovořil s novinami The Sunday Times, kterým řekl: „Neříkám, že Izrael se svou demokracií a svým Nejvyšším soudem je podobný Hamasu, jistěže ne. Nemohu se vyjádřit jasněji když tvrdím, že Izrael má plné právo chránit své obyvatelstvo a získat zpět rukojmí. Ale nikdo není oprávněn páchat válečné zločiny nebo zločiny proti lidskosti.“ Souhlas, ovšem s výhradou vůči tvrzení, že válečné zločiny páchá vedle barbarů Hamasu také Izrael. To ale není jediný omyl Karima Khana a spol.
Ten další se týká příkladu použitého jako odpověď na jednoho izraelského úředníka, jakým způsobem by měli Izraelci rukojmí v Gaze vypátrat. Hlavní žalobce v odkazu na konflikt v Severním Irsku z druhé poloviny minulého století(zjednodušeně Velká Británie vs Irská republikánská armáda) dovodil: „Došlo k pokusům zabít Margaret Thatcherovou, Airey Neave* byl vyhozen do vzduchu, lord Mountbatten** byl vyhozen do vzduchu, došlo k útoku v Enniskillenu***, měli jsme střelbu do kolen****. Ale Britové neřekli: »Nuže, na Falls Road***** se nepochybně mohou vyskytovat členové Irské republikánské armády a republikánští sympatizanti, tak na Falls Road shodíme 2000librovou bombu.« To udělat nemůžete.“
* Airey Neave – poslanec britské Dolní sněmovny. Zavražděn 30. března 1997 při výbuchu bomby nastražené severoirskými republikánskými teroristy.
** Lord Mountbatten - britský námořní velitel a politik. Zavražděn 27. srpna 1979 při výbuchu bomby nastražené severoirským republikánským teroristou Thomasem McMahonem.
*** Bombový útok spáchaný severoirskými republikánskými teroristy 8. listopadu 1987. Bilance: 12 mrtvých.
**** Drsná raktika severoirských polovojenských jednotek, sloužila jako svévolné trestání nepohodlných.
***** Ulice v Belfastu, centrum katolické (republikánské) komunity.
Tento Khanův historický příklad je ovšem absolutně nepatřičný. Především: Izraelská armáda nebombarduje lokality v Pásmu Gazy proto, že se domnívá, že by tam teroristé mohli být, ale proto, že tam jsou, což je výsledek operačních zpravodajských analýz. (Pak se i civilní lokality zneužité teroristy stávají legitimními vojenskými cíli.) Dál: Zatímco Irská republikánská armáda a její odnože operovaly v rámci suverénní monarchie (proti ní), přičemž Londýn musel v rámci boje s nimi tuto skutečnost zohlednit, Hamas a jeho ozbrojené formace jsou vládním hnutím, které napadlo a vede válku proti sousední zemi. Správným příkladem tudíž není model „Velká Británie proti severoirským teroristům“, ale „Velká Británie proti nacistickému Německu“. Ten druhý a správně použitý model pak vrhá na dnešní válku v Pásmu Gazy docela jiné světlo. Tak jako bylo v zájmu porážky zla jménem nacismus nutné přistoupit k bombardování vojenských cílů na území Velkoněmecké říše, je právě tak nutné, v zájmu porážky zla jménem islamistický terorismus Hamasu, aby Izrael přistoupil k bombardování vojenských cílů na gazské části území Palestinskoarabské autonomie.
Pokud by chtěl Karim Khan použít férový příklad, musel by říci něco jiného. Například: Irská republikánská armáda by zvítězila v Irsku ve volbách, jejím hlavním programem by byla likvidace nejen britské správy v Severním Irsku, ale na celém území Velké Británie, na části irského teritoria by vytvořila vládu nezávislou na Dublinu a odtud by zahájila systematický individuální teror proti vojákům a protestantům v Severním Irsku (občas by u toho přišel o život i nějaký ten katolík) a mimoto by z tohoto svého území vedla řadu let raketovou agresi nejen proti Severnímu Irsku, ale také proti Anglii, Skotsku a Walesu. A kdyby irští teroristé používali na území pod svou kontrolou obyvatele jako lidské štíty a operovali ze škol, nemocnic a kostelů a místo péče o vlastní občany by se zaměřili na budování tunelů pro své vlastní zvrácené vojenské cíle, pak by vláda v Londýně rozhodně nebyla tak zdrženlivá, jak to Karim Khan naznačil v novinovém rozhovoru.
O tom, co se bude a nebude bombardovat nerozhodovali během druhé světové války soudci, ale politici a generálové. Totéž musí platit i dnes, neboť charakter války v Pásmu Gazy je v principu stejný. Nechat soudce zasahovat do klíčových aspektů vojenských operací týkajících se obranné války proti terorismu je pošetilá chyba, která pak generuje takové nesmysly, jako je úsilí dostat před Mezinárodní trestní soud jak pohlaváry agresora (Haníja, Sinwar, Deif), tak demokraticky zvolené představitele bránící se země (premiér Netanjahu, ministr Gallant).
Celá tato záležitost má i jeden tragikomický aspekt. Podle The Sunday Times používá Karim Khan náramek s nápisem „Bring Them Home“ (Přiveďte je domů), který vyzývá k návratu unesených rukojmí, a také symbolickou vojenskou identifikační známku věnovanou nejmladšímu unesenému Kfiru Bibasovi. Hlavní žalobce k tomu říká: „Tohle by zlomilo srdce každému. Kfirovi bylo pouhých devět měsíců, když ho unesli.“ Současně dodal: „Ale na utrpení neexistuje žádný monopol. Umírají i palestinské děti a my nemůžeme používat dvojí metr.“
Převedeno do situace ve druhé světové války. „Utrpení židovských dětí v koncentračních táborech by každému zlomilo srdce, ale umírají i německé děti.“ Proto by poslal před norimberský tribunál vedle nacistických zločinců také Churchilla, Trumana a Stalina. Na utrpení přece není monopol a nelze používat dvojí metr.
Je to tak správně?
V části svobodného světa vyvolal oprávněné pobouření, protože vytvořil morálně absolutně nepřijatelné rovnítko ve stylu „Churchill = Hitler“. On sám to ale považuje za „nesmysl“, jak se vyjádřil ve svém prvním velkém rozhovoru pro média na toto téma. Dvacátého šestého května hovořil s novinami The Sunday Times, kterým řekl: „Neříkám, že Izrael se svou demokracií a svým Nejvyšším soudem je podobný Hamasu, jistěže ne. Nemohu se vyjádřit jasněji když tvrdím, že Izrael má plné právo chránit své obyvatelstvo a získat zpět rukojmí. Ale nikdo není oprávněn páchat válečné zločiny nebo zločiny proti lidskosti.“ Souhlas, ovšem s výhradou vůči tvrzení, že válečné zločiny páchá vedle barbarů Hamasu také Izrael. To ale není jediný omyl Karima Khana a spol.
Ten další se týká příkladu použitého jako odpověď na jednoho izraelského úředníka, jakým způsobem by měli Izraelci rukojmí v Gaze vypátrat. Hlavní žalobce v odkazu na konflikt v Severním Irsku z druhé poloviny minulého století(zjednodušeně Velká Británie vs Irská republikánská armáda) dovodil: „Došlo k pokusům zabít Margaret Thatcherovou, Airey Neave* byl vyhozen do vzduchu, lord Mountbatten** byl vyhozen do vzduchu, došlo k útoku v Enniskillenu***, měli jsme střelbu do kolen****. Ale Britové neřekli: »Nuže, na Falls Road***** se nepochybně mohou vyskytovat členové Irské republikánské armády a republikánští sympatizanti, tak na Falls Road shodíme 2000librovou bombu.« To udělat nemůžete.“
* Airey Neave – poslanec britské Dolní sněmovny. Zavražděn 30. března 1997 při výbuchu bomby nastražené severoirskými republikánskými teroristy.
** Lord Mountbatten - britský námořní velitel a politik. Zavražděn 27. srpna 1979 při výbuchu bomby nastražené severoirským republikánským teroristou Thomasem McMahonem.
*** Bombový útok spáchaný severoirskými republikánskými teroristy 8. listopadu 1987. Bilance: 12 mrtvých.
**** Drsná raktika severoirských polovojenských jednotek, sloužila jako svévolné trestání nepohodlných.
***** Ulice v Belfastu, centrum katolické (republikánské) komunity.
Tento Khanův historický příklad je ovšem absolutně nepatřičný. Především: Izraelská armáda nebombarduje lokality v Pásmu Gazy proto, že se domnívá, že by tam teroristé mohli být, ale proto, že tam jsou, což je výsledek operačních zpravodajských analýz. (Pak se i civilní lokality zneužité teroristy stávají legitimními vojenskými cíli.) Dál: Zatímco Irská republikánská armáda a její odnože operovaly v rámci suverénní monarchie (proti ní), přičemž Londýn musel v rámci boje s nimi tuto skutečnost zohlednit, Hamas a jeho ozbrojené formace jsou vládním hnutím, které napadlo a vede válku proti sousední zemi. Správným příkladem tudíž není model „Velká Británie proti severoirským teroristům“, ale „Velká Británie proti nacistickému Německu“. Ten druhý a správně použitý model pak vrhá na dnešní válku v Pásmu Gazy docela jiné světlo. Tak jako bylo v zájmu porážky zla jménem nacismus nutné přistoupit k bombardování vojenských cílů na území Velkoněmecké říše, je právě tak nutné, v zájmu porážky zla jménem islamistický terorismus Hamasu, aby Izrael přistoupil k bombardování vojenských cílů na gazské části území Palestinskoarabské autonomie.
Pokud by chtěl Karim Khan použít férový příklad, musel by říci něco jiného. Například: Irská republikánská armáda by zvítězila v Irsku ve volbách, jejím hlavním programem by byla likvidace nejen britské správy v Severním Irsku, ale na celém území Velké Británie, na části irského teritoria by vytvořila vládu nezávislou na Dublinu a odtud by zahájila systematický individuální teror proti vojákům a protestantům v Severním Irsku (občas by u toho přišel o život i nějaký ten katolík) a mimoto by z tohoto svého území vedla řadu let raketovou agresi nejen proti Severnímu Irsku, ale také proti Anglii, Skotsku a Walesu. A kdyby irští teroristé používali na území pod svou kontrolou obyvatele jako lidské štíty a operovali ze škol, nemocnic a kostelů a místo péče o vlastní občany by se zaměřili na budování tunelů pro své vlastní zvrácené vojenské cíle, pak by vláda v Londýně rozhodně nebyla tak zdrženlivá, jak to Karim Khan naznačil v novinovém rozhovoru.
O tom, co se bude a nebude bombardovat nerozhodovali během druhé světové války soudci, ale politici a generálové. Totéž musí platit i dnes, neboť charakter války v Pásmu Gazy je v principu stejný. Nechat soudce zasahovat do klíčových aspektů vojenských operací týkajících se obranné války proti terorismu je pošetilá chyba, která pak generuje takové nesmysly, jako je úsilí dostat před Mezinárodní trestní soud jak pohlaváry agresora (Haníja, Sinwar, Deif), tak demokraticky zvolené představitele bránící se země (premiér Netanjahu, ministr Gallant).
Celá tato záležitost má i jeden tragikomický aspekt. Podle The Sunday Times používá Karim Khan náramek s nápisem „Bring Them Home“ (Přiveďte je domů), který vyzývá k návratu unesených rukojmí, a také symbolickou vojenskou identifikační známku věnovanou nejmladšímu unesenému Kfiru Bibasovi. Hlavní žalobce k tomu říká: „Tohle by zlomilo srdce každému. Kfirovi bylo pouhých devět měsíců, když ho unesli.“ Současně dodal: „Ale na utrpení neexistuje žádný monopol. Umírají i palestinské děti a my nemůžeme používat dvojí metr.“
Převedeno do situace ve druhé světové války. „Utrpení židovských dětí v koncentračních táborech by každému zlomilo srdce, ale umírají i německé děti.“ Proto by poslal před norimberský tribunál vedle nacistických zločinců také Churchilla, Trumana a Stalina. Na utrpení přece není monopol a nelze používat dvojí metr.
Je to tak správně?
7
Sport / KRÁTCE ZE SPORTU: VÝSLEDKY, INFORMACE (OD 26/05/2024)
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy 26. Května 2024, 23:50:19 »26/05/2024
MODERNÍ GYMNASTIKA
Na evropském šampionátu, který se konal v maďarské Budapešti v termínu 22-26/05/2024, získala izraelská děvčata 9 medailí.
Seniorky -jednotlivkyně
Kužele ... DanielaMunitsová ... ZLATO
Míč ... Daniela Munitsová ... BRONZ
Seniorky - družstva
Bakanová/Friedmanová/Paritská/Šahamová/Svertsovová
5 obručí ... BRONZ
3 stuhy + 2 míče ... STŘÍBRO
Juniorky - jednotlivkyně
Obruč ... Alona Tal Francová ... STŘÍBRO
Kužele ... Alona Tal Francová ... BRONZ
Míč ... Meital Maayan Sumkinová ... ZLATO
Juniorky - skupina ... STŘÍBRO
Seniorky - skupina ... BRONZ
---
27/05/2024
PLAVÁNÍ
Vynikajícího úspěchu dosáhla špičková izraelská plavkyně Anastasia Gorbenková na prvním letošním podniku série Mare Nostrum na jihu Francie. Zvítězila na tratích 200 m a 400 m polohového závodu žen a na obou vytvořila nový izraelský rekord.
200 m polohový závod … Anastasia Gorbenová … 2:08,63 min
400 m polohový závod … Anastasia Gorbenová … 4:36,95 min
Série Mare Nostrum se koná na třech místech středomořského pobřeží:
25-26/05/2024 … Cannet-de-Rousillon (Francie)
29-30/05/2024 … Barcelona (Španělsko)
01-02/2024 … Monako
---
29/05/2024
PLAVÁNÍ
Na druhém podniku Mare Nostrum konaném v Barceloně vytvořila během prvního závodního dne 29. května 2024 Anastasia Gorbenková opět dva nové izraelské rekordy. Jednak překonala sebe sama na 200 m polohový závod, jednak překonala rekord Avivy Barzilayové na trati 200 znak. Ten měl hodnotu 2:10,42 min.
Anastasia Gorbenková ... 200 m polohový závod ... 1. místo ... nový izraelský rekord: 2:08,55 min
Anastasia Gorbenková ... 200 m znak ... 1. místo ... nový izraelský rekord: 2:08,54 min
Fenomenální Anastasia pokračovala v překonávání rekordů i během druhého dne v Barceloně. Ve čtvrtek 30. května zvládla trať 400 m polohového závodu v čase 4:36,95 min, čímž vytvořila nový izraelský rekord a zdolala svůj vlastní z předchozího závodu této série v Cannet-de-Rousillon. Skvěle závodil také David Gerčik na 200m znak.
Anastasia Gorbenková ... 400 m polohový závod ... 1. místo ... 4:36,57 min - nový izraelský rekord
David Gerčik ... 200 m znak ... 3. místo ... 1:59,36 min
---
---
MODERNÍ GYMNASTIKA
Na evropském šampionátu, který se konal v maďarské Budapešti v termínu 22-26/05/2024, získala izraelská děvčata 9 medailí.
Seniorky -jednotlivkyně
Kužele ... DanielaMunitsová ... ZLATO
Míč ... Daniela Munitsová ... BRONZ
Seniorky - družstva
Bakanová/Friedmanová/Paritská/Šahamová/Svertsovová
5 obručí ... BRONZ
3 stuhy + 2 míče ... STŘÍBRO
Juniorky - jednotlivkyně
Obruč ... Alona Tal Francová ... STŘÍBRO
Kužele ... Alona Tal Francová ... BRONZ
Míč ... Meital Maayan Sumkinová ... ZLATO
Juniorky - skupina ... STŘÍBRO
Seniorky - skupina ... BRONZ
---
27/05/2024
PLAVÁNÍ
Vynikajícího úspěchu dosáhla špičková izraelská plavkyně Anastasia Gorbenková na prvním letošním podniku série Mare Nostrum na jihu Francie. Zvítězila na tratích 200 m a 400 m polohového závodu žen a na obou vytvořila nový izraelský rekord.
200 m polohový závod … Anastasia Gorbenová … 2:08,63 min
400 m polohový závod … Anastasia Gorbenová … 4:36,95 min
Série Mare Nostrum se koná na třech místech středomořského pobřeží:
25-26/05/2024 … Cannet-de-Rousillon (Francie)
29-30/05/2024 … Barcelona (Španělsko)
01-02/2024 … Monako
---
29/05/2024
PLAVÁNÍ
Na druhém podniku Mare Nostrum konaném v Barceloně vytvořila během prvního závodního dne 29. května 2024 Anastasia Gorbenková opět dva nové izraelské rekordy. Jednak překonala sebe sama na 200 m polohový závod, jednak překonala rekord Avivy Barzilayové na trati 200 znak. Ten měl hodnotu 2:10,42 min.
Anastasia Gorbenková ... 200 m polohový závod ... 1. místo ... nový izraelský rekord: 2:08,55 min
Anastasia Gorbenková ... 200 m znak ... 1. místo ... nový izraelský rekord: 2:08,54 min
Fenomenální Anastasia pokračovala v překonávání rekordů i během druhého dne v Barceloně. Ve čtvrtek 30. května zvládla trať 400 m polohového závodu v čase 4:36,95 min, čímž vytvořila nový izraelský rekord a zdolala svůj vlastní z předchozího závodu této série v Cannet-de-Rousillon. Skvěle závodil také David Gerčik na 200m znak.
Anastasia Gorbenková ... 400 m polohový závod ... 1. místo ... 4:36,57 min - nový izraelský rekord
David Gerčik ... 200 m znak ... 3. místo ... 1:59,36 min
---
---
8
Sport / Nejvyšší fotbalová liga
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy 25. Května 2024, 16:22:24 »V sobotu 25. května skončí sezona 2023/2024.
9
válka 2023 / Pásmo Gazy: K situaci kolem přechodu Rafah
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy 25. Května 2024, 12:09:54 »Jedním z bodů protiizraelského verdiktu Mezinárodního soudního dvora (ICJ) ze dne 24. května 2024 je požadavek, aby Izrael udržoval otevřený přechod Rafah pro potřeby humanitární pomoci.
Věc má ale háček. K provozu každého hraničního přechodu je zapotřebí dvou stran. V případě Rafahu jsou těmi stranami – geograficky – Pásmo Gazy a Egypt, to je nutné říci úvodem.
Z bodu 2 verdiktu („Maintain open the Rafah crossing for unhindered provision at scale of urgently needed basic services and humanitarian assistance“ – ve smyslu udržujte přechod otevřený tak, aby bez překážek přes něj mohly být urgentně dodávány základní služby a humanitární pomoc) bychom mohli nabýt dojmu, že jediný, kdo provozu tohoto přechodu brání, je Izrael.
Tak tomu ale není a tato část verdiktu jen podtrhuje podezření z jednostranné protiizraelské zaujatosti. Kdo historii přechodu Rafah mezi Egyptem a Pásmem Gazy zná alespoň v základních obrysech, dobře ví, že situace na místě je nekonečněkrát složitější, než aby se dala vyřešit jedním bodem verdiktu ICJ. Přechod byl totiž z egyptské strany v minulých letech z dobrých důvodů takříkajíc víc uzavřený než otevřený; také proto, že Egypt zde nesousedí s normálním státem (jako třeba o něco jižněji s Izraelem), ale se samosprávným územím, jehož obyvatelé si do svého čela demokraticky zvolili teroristické hnutí, které mu stále vládne, ačkoli jeho mandát vypršel už před čtrnácti lety. A jsou-li vaším sousedem teroristé, platí v oblasti, a rovněž na společném hraničním přechodu, docela jiné poměry než mezi dvěma normálními státy, zejména pokud jde o otázky bezpečnosti.
Pokud jde o konkrétní situaci kolem Rafahu, nejen přechodu, ale především města na gazské straně (druhá část Gazy se rozkládá na egyptském území), je Káhirou silně zpolitizovaná. Vláda prezidenta Sisiho sice vede – a v tom si zaslouží plnou podporu – intenzivní a úspěšný boj s domácími teroristy, zejména právě na Sinaji, kde byl v zásadě doveden do vítězného konce, ale pro stejný boj Izraele obdobné pochopení nemá - z politických a také nacionalistických důvodů. Arabská košile je nesrovnatelně bližší než izraelský kabát.
To se konkrétně projevilo v tom, že když izraelská armáda zahájila 7. května 2024 protiteroristickou kampaň a kampaň za osvobození rukojmí v Rafahu, konkrétně ve východní části města, Egypt svoji stranu přechodu uzavřel. S poukazem na to, že na druhé straně operují Izraelci a ponechání přechodu v provozu by znamenalo vyjádření podpory „izraelské agresi“v Gaze. Ze stejného důvodu odmítl Egypt posílat pomoc přes přechod Kerem Šalom ležícím o něco jižněji na hranici Izrael – Pásmo Gazy (vozidla by procházela kontrolou na přechodu Nitzana na egyptsko-izraelské, potažmo sinajsko-negevské hranici).
Děsivým důsledkem tohoto egyptského „postavení si hlavy“ bylo, že se na jeho straně štosují už třetí týden kamiony s pomocí a vzhledem k tomu, že nyní odpolední teploty atakují 30 stupňů ve stínu, někdy i víc, převážené potraviny se samozřejmě ve velkém kazí. Některé bylo nutné vyhodit, jiné vrátit a narychlo prodat, zhusta i za čtvrtinovou cenu. Agentura Reuters zveřejnila 24. května snímek, na němž nakladač Caterpillar likviduje z kamionu tisíce plat se zkaženými vejci. ODKAZ zde:
https://www.reuters.com/resizer/v2/https%3A%2F%2Fcloudfront-us-east-2.images.arcpublishing.com%2Freuters%2FXTHU7AAZNJLZ3EEFLGVIBLMVPI.jpg?auth=509d28c33ee372da13144907c9ece90a1adb60ee015a9088a7781c505f9c4963&width=960&quality=80
Na jedné straně tedy svět hořekuje nad tím, že v Pásmu Gazy hrozí hladomor (což je lež) a na druhé straně stojí před branami Pásma – nikoli na izraelské straně - kamiony s potravinami, které se v sinajském horku kazí, protože auta nemohou dál – z politických důvodů. Tady ovšem nepomůže žádný verdikt ctihodných soudců z Haagu, nýbrž rázný politický čin.
Do věci se tedy vložil prezident Biden, který v pátek 24. května 2024 hovořil s egyptským prezidentem Sisim a ten se uvolil, že dočasně bude pomoc posílána z Egypta přes izraelský přechod Kerem Šalom, a to do té doby, než bude vytvořen „právní mechanismus pro znovuotevření přechodu Rafah“. ODKAZY zde:
https://www.whitehouse.gov/briefing-room/statements-releases/2024/05/24/readout-of-president-bidens-call-with-president-abdel-fattah-al-sisi-of-egypt-6/
https://english.ahram.org.eg/NewsContent/1/1234/524193/Egypt/Foreign-Affairs/Sisi,-Biden-agree-to-deliver-humanitarian-aid,-fue.aspx
Z toho je zřejmé, že situace kolem Pásma Gazy je mnohem složitější a nikoli tak černobílá a přímočará, jak se snaží ji vykreslit propalestinská propaganda a protiizraelské síly ve světě, kterým jde ICJ ochotně na ruku.
Jediný přechod z arabské strany (Egypta), Rafah, byl až dosud sveřepě uzavřen, zatímco na izraelské straně existují hned čtyři vstupní místa pro humanitární pomoc. Na severu Pásma je to Eretz a nově zbudovaný Eretz – West, zhruba ve střední částí linie severových-jihozápad vstupní brána Gate 96 a na jihu zmíněný Kerem Šalom. Kromě toho funguje od 17. května u pobřeží Gazy Američany zbudované plovoucí molo Trident Pier pro distribuci pomoci námořní cestou – ale psí hlava je stále nasazována Izraeli.
Několik čísel závěrem. Od začátku války (říjen 2023) byla do Pásma Gazy, tedy na území nepřítele, na to nezapomínejme, dopraveno téměř 591 tisíc tun pomoci prostřednictvím 30 a půl tisíce kamionů, přičemž 68 procent představovaly potraviny. Je to prý stále málo. Já se ptám: jak za tu dobu pomohlo hnutí Hamas svým obyvatelům, jak ono si plnilo svoji základní povinnost vládnoucího hnutí? Stát chtějí, ale starost o jejich vlastní občany ponechávají na všech ostatních. Oni mají přece jiné poslání: zlikvidovat Izrael.
ODKAZ:
https://govextra.gov.il/cogat/humanitarian-efforts/home/
Věc má ale háček. K provozu každého hraničního přechodu je zapotřebí dvou stran. V případě Rafahu jsou těmi stranami – geograficky – Pásmo Gazy a Egypt, to je nutné říci úvodem.
Z bodu 2 verdiktu („Maintain open the Rafah crossing for unhindered provision at scale of urgently needed basic services and humanitarian assistance“ – ve smyslu udržujte přechod otevřený tak, aby bez překážek přes něj mohly být urgentně dodávány základní služby a humanitární pomoc) bychom mohli nabýt dojmu, že jediný, kdo provozu tohoto přechodu brání, je Izrael.
Tak tomu ale není a tato část verdiktu jen podtrhuje podezření z jednostranné protiizraelské zaujatosti. Kdo historii přechodu Rafah mezi Egyptem a Pásmem Gazy zná alespoň v základních obrysech, dobře ví, že situace na místě je nekonečněkrát složitější, než aby se dala vyřešit jedním bodem verdiktu ICJ. Přechod byl totiž z egyptské strany v minulých letech z dobrých důvodů takříkajíc víc uzavřený než otevřený; také proto, že Egypt zde nesousedí s normálním státem (jako třeba o něco jižněji s Izraelem), ale se samosprávným územím, jehož obyvatelé si do svého čela demokraticky zvolili teroristické hnutí, které mu stále vládne, ačkoli jeho mandát vypršel už před čtrnácti lety. A jsou-li vaším sousedem teroristé, platí v oblasti, a rovněž na společném hraničním přechodu, docela jiné poměry než mezi dvěma normálními státy, zejména pokud jde o otázky bezpečnosti.
Pokud jde o konkrétní situaci kolem Rafahu, nejen přechodu, ale především města na gazské straně (druhá část Gazy se rozkládá na egyptském území), je Káhirou silně zpolitizovaná. Vláda prezidenta Sisiho sice vede – a v tom si zaslouží plnou podporu – intenzivní a úspěšný boj s domácími teroristy, zejména právě na Sinaji, kde byl v zásadě doveden do vítězného konce, ale pro stejný boj Izraele obdobné pochopení nemá - z politických a také nacionalistických důvodů. Arabská košile je nesrovnatelně bližší než izraelský kabát.
To se konkrétně projevilo v tom, že když izraelská armáda zahájila 7. května 2024 protiteroristickou kampaň a kampaň za osvobození rukojmí v Rafahu, konkrétně ve východní části města, Egypt svoji stranu přechodu uzavřel. S poukazem na to, že na druhé straně operují Izraelci a ponechání přechodu v provozu by znamenalo vyjádření podpory „izraelské agresi“v Gaze. Ze stejného důvodu odmítl Egypt posílat pomoc přes přechod Kerem Šalom ležícím o něco jižněji na hranici Izrael – Pásmo Gazy (vozidla by procházela kontrolou na přechodu Nitzana na egyptsko-izraelské, potažmo sinajsko-negevské hranici).
Děsivým důsledkem tohoto egyptského „postavení si hlavy“ bylo, že se na jeho straně štosují už třetí týden kamiony s pomocí a vzhledem k tomu, že nyní odpolední teploty atakují 30 stupňů ve stínu, někdy i víc, převážené potraviny se samozřejmě ve velkém kazí. Některé bylo nutné vyhodit, jiné vrátit a narychlo prodat, zhusta i za čtvrtinovou cenu. Agentura Reuters zveřejnila 24. května snímek, na němž nakladač Caterpillar likviduje z kamionu tisíce plat se zkaženými vejci. ODKAZ zde:
https://www.reuters.com/resizer/v2/https%3A%2F%2Fcloudfront-us-east-2.images.arcpublishing.com%2Freuters%2FXTHU7AAZNJLZ3EEFLGVIBLMVPI.jpg?auth=509d28c33ee372da13144907c9ece90a1adb60ee015a9088a7781c505f9c4963&width=960&quality=80
Na jedné straně tedy svět hořekuje nad tím, že v Pásmu Gazy hrozí hladomor (což je lež) a na druhé straně stojí před branami Pásma – nikoli na izraelské straně - kamiony s potravinami, které se v sinajském horku kazí, protože auta nemohou dál – z politických důvodů. Tady ovšem nepomůže žádný verdikt ctihodných soudců z Haagu, nýbrž rázný politický čin.
Do věci se tedy vložil prezident Biden, který v pátek 24. května 2024 hovořil s egyptským prezidentem Sisim a ten se uvolil, že dočasně bude pomoc posílána z Egypta přes izraelský přechod Kerem Šalom, a to do té doby, než bude vytvořen „právní mechanismus pro znovuotevření přechodu Rafah“. ODKAZY zde:
https://www.whitehouse.gov/briefing-room/statements-releases/2024/05/24/readout-of-president-bidens-call-with-president-abdel-fattah-al-sisi-of-egypt-6/
https://english.ahram.org.eg/NewsContent/1/1234/524193/Egypt/Foreign-Affairs/Sisi,-Biden-agree-to-deliver-humanitarian-aid,-fue.aspx
Z toho je zřejmé, že situace kolem Pásma Gazy je mnohem složitější a nikoli tak černobílá a přímočará, jak se snaží ji vykreslit propalestinská propaganda a protiizraelské síly ve světě, kterým jde ICJ ochotně na ruku.
Jediný přechod z arabské strany (Egypta), Rafah, byl až dosud sveřepě uzavřen, zatímco na izraelské straně existují hned čtyři vstupní místa pro humanitární pomoc. Na severu Pásma je to Eretz a nově zbudovaný Eretz – West, zhruba ve střední částí linie severových-jihozápad vstupní brána Gate 96 a na jihu zmíněný Kerem Šalom. Kromě toho funguje od 17. května u pobřeží Gazy Američany zbudované plovoucí molo Trident Pier pro distribuci pomoci námořní cestou – ale psí hlava je stále nasazována Izraeli.
Několik čísel závěrem. Od začátku války (říjen 2023) byla do Pásma Gazy, tedy na území nepřítele, na to nezapomínejme, dopraveno téměř 591 tisíc tun pomoci prostřednictvím 30 a půl tisíce kamionů, přičemž 68 procent představovaly potraviny. Je to prý stále málo. Já se ptám: jak za tu dobu pomohlo hnutí Hamas svým obyvatelům, jak ono si plnilo svoji základní povinnost vládnoucího hnutí? Stát chtějí, ale starost o jejich vlastní občany ponechávají na všech ostatních. Oni mají přece jiné poslání: zlikvidovat Izrael.
ODKAZ:
https://govextra.gov.il/cogat/humanitarian-efforts/home/
10
válka 2023 / Mezinárodní soudní dvůr: K nejnovějšímu protiizraelskému verdiktu
« Poslední příspěvek od mrstejskal kdy 24. Května 2024, 22:15:32 »Je duben 1945 a ve švýcarské Ženevě zasedá pomyslný Světový soud národů. Na žádost jednoho z asijských spojenců nacistického Německa nařizuje Sovětskému svazu zastavit Berlínskou operaci.
Slovy: „SSSR musí okamžitě zastavit svou vojenskou ofenzivu a jakoukoli jinou operaci proti Berlínu, která by měla takový dopad na životní podmínky v této části Velkoněmecké říše, že by mohla vést k úplné nebo částečné likvidaci tamních Němců.“
Jak by asi Stalin zareagoval? Verdikt by samozřejmě ignoroval.
Nabízí se ale ještě jedna otázka. Opravdu takto formulovaný verdikt zakazuje Sovětskému svazu, aby okamžitě zastavil Berlínskou operaci, anebo pouze takový druh operace, která by vedla k úplné nebo částečné likvidaci Němců v oblasti? V druhém případě by platilo, že kampaň proti Berlínu může pokračovat, ale nesmí mít likvidační charakter vůči Němcům, ať už úplný nebo částečný.
Toto zdánlivé hraní si se slovy se objevilo i ve vztahu k verdiktu Mezinárodního soudního dvora (ICJ) vůči Izraeli ze dne 24. května 2024. Zakázal ICJ Izraeli operaci v Rafahu na jihu Pásma Gazy bezpodmínečně, nebo pod podmínkou, že tamním civilistům nezpůsobí takové životní podmínky, které povedou k jejich úplnému nebo částečnému zničení?
DVA VÝKLADY
Objevily se hned po vydání verdiktu. Než se s nimi seznámíme, uvedu anglickou verzi klíčového článku verdiktu a její český překlad.
Izrael musí
- immediately halt its military offensive, and any other action in the Rafah Governorate, which may inflict on the Palestinian group in Gaza conditions of life that could bring about its physical destruction in whole or in part;
- okamžitě zastavit svoji vojenskou ofenzívu a jakoukoli další akci v guvernorátu Rafah, která může způsobit palestinské skupině v Gaze podmínky života, jež by mohly přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení.
Server The Times of Israel seznamuje s oběma výklady. Právní názor, že ICJ explicitně nařídil Izraeli, aby operaci v Rafahu bez dalšího zastavil drží jihoafrický člena panelu soudců Dire Tladi. K tomu je možné sotva co dodat. Ovšem další čtyři soudci ICJ, ať už stálí nebo izraelský ad hoc zástupce, nabízejí jinou interpretaci výše zmíněného článku verdiktu.
Aharon Barak, který působí u ICJ v této kaze jako izraelský ad hoc soudce, vysvětluje, že verdikt požaduje, aby Izrael zastavil vojenskou ofenzívu v guvernorátu Rafah pouze do té míry, která je nezbytná pro splnění izraelských závazků podle Úmluvy o genocidě. Jinými slovy, Izraeli není bráněno ve vojenské operaci v guvernorátu Rafah, pakliže své závazky podle Úmluvy dodržuje.
Z toho Aharon Barak dovozuje, že právo Izraele předcházet hrozbám a útokům Hamasu a odrážet je, jakož i právo na jeho sebeobranu a obranu občanů a právo osvobozovat rukojmí zůstalo zachováno.
Barakovu interpretaci verdiktu sdílejí i dva stálí soudci ICJ, Georg Nolte ze Spolkové republiky a rumunský zástupce Bogdan Aurescu. Oba hlasovali pro přijetí verdiktu.
Zvláštní pozornost si zasluhuje právní názor místopředsedkyně ICJ Julie Sebutinde z Ugandy, která spolu s Aharonem Barakem hlasovala proti přijetí verdiktu (schválen byl poměrem 13 ku 2). Také podle ní to není tak, že by ICJ nařizoval jednostranné zastavení palby ze strany Izraele. Julia Sebutinde uvádí, že opatření ICJ nezakazuje zcela izraelské armádě operovat v Rafahu, ale má ten smysl, že částečně omezuje izraelskou ofenzívu v Rafahu, a to do té míry, aby byla v souladu s Úmluvou o genocidě. Jedním dechem soudkyně varuje před nesprávným pochopením verdiktu, pakliže by byl interpretován jako jednostranné zastavení bojů Izraelem. Pak by to celé znamenalo, že zatímco schopnost Izraele prosazovat své legitimní cíle by byla omezena, jeho nepřátelům včetně Hamasu by byla ponechána volnost útočit, aniž by Izraeli bylo umožněno adekvátně reagovat.
Proti tomuto výkladu těžko najít smysluplný argument. Problém je v tom, že většina světa se ochotně přidrží výkladu o bezpodmínečném zastavení izraelských vojenských akcí, tedy výkladu podle soudkyně Sebutinde falešnému. A to je také jeden z důvodů, proč je verdikt pro Izrael a všechny normálně uvažující lidi ve svobodném světě ve své podstatě nepřijatelný.
Za sebe dodám: ICJ v souhrnném prohlášení obsahujícím i verdikt o tom, co všechno je Izrael povinen udělat*, sice zmiňuje svoji původní výzvu teroristům v Pásmu Gazy z 26. ledna 2024, aby propustili všechna rukojmí, nicméně vzhledem k tomu, že se tak nestalo považuji za vrcholně ostudné, že ve verdiktu z 24. května 2024 na tuto povinnost (a primární podmínku pro jakékoli úvahy o ukončení války) znovu nepoložil důraz. Také proto vnímám ICJ jako instituci nanejvýš nedůvěryhodnou.
* Kromě výše probraného bodu týkajícího se ukončení izraelských vojenských operací v Rafahu požaduje ICJ, aby Izrael udržoval otevřený přechod Rafah, ovšem ten svévolně uzavřel Egypt na své straně hranice, kde se hromadí kamiony s humanitární pomocí, přičemž spousta potravin už podlehla zkáze, dále je to požadavek, aby Izrael umožnil absolutně volný přístup do Pásma Gazy jakýmkoli vyšetřovacím orgánům a aby do měsíce podal soudu zprávu o tom, jak nadiktované body plní. S Izraelem se tu jedná jako s agresorem, přičemž na skutečného agresora vládnoucí hnutí Hamas) žádné požadavky kladeny nejsou (není to stát, jak jsme byli poučeni). Skandální, jednostranné, pokrytecké.
ZDROJE
https://www.timesofisrael.com/liveblog-may-24-2024/
https://static.timesofisrael.com/www/uploads/2024/05/Decision-24-05-2024.pdf?_gl=1*1lltohe*_ga*MTEzOTYxODQ3Ny4xNjg1OTgxNjky*_ga_RJR2XWQR34*MTcxNjU1NzE4Ni41NzYuMS4xNzE2NTcwOTkxLjAuMC4w
Slovy: „SSSR musí okamžitě zastavit svou vojenskou ofenzivu a jakoukoli jinou operaci proti Berlínu, která by měla takový dopad na životní podmínky v této části Velkoněmecké říše, že by mohla vést k úplné nebo částečné likvidaci tamních Němců.“
Jak by asi Stalin zareagoval? Verdikt by samozřejmě ignoroval.
Nabízí se ale ještě jedna otázka. Opravdu takto formulovaný verdikt zakazuje Sovětskému svazu, aby okamžitě zastavil Berlínskou operaci, anebo pouze takový druh operace, která by vedla k úplné nebo částečné likvidaci Němců v oblasti? V druhém případě by platilo, že kampaň proti Berlínu může pokračovat, ale nesmí mít likvidační charakter vůči Němcům, ať už úplný nebo částečný.
Toto zdánlivé hraní si se slovy se objevilo i ve vztahu k verdiktu Mezinárodního soudního dvora (ICJ) vůči Izraeli ze dne 24. května 2024. Zakázal ICJ Izraeli operaci v Rafahu na jihu Pásma Gazy bezpodmínečně, nebo pod podmínkou, že tamním civilistům nezpůsobí takové životní podmínky, které povedou k jejich úplnému nebo částečnému zničení?
DVA VÝKLADY
Objevily se hned po vydání verdiktu. Než se s nimi seznámíme, uvedu anglickou verzi klíčového článku verdiktu a její český překlad.
Izrael musí
- immediately halt its military offensive, and any other action in the Rafah Governorate, which may inflict on the Palestinian group in Gaza conditions of life that could bring about its physical destruction in whole or in part;
- okamžitě zastavit svoji vojenskou ofenzívu a jakoukoli další akci v guvernorátu Rafah, která může způsobit palestinské skupině v Gaze podmínky života, jež by mohly přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení.
Server The Times of Israel seznamuje s oběma výklady. Právní názor, že ICJ explicitně nařídil Izraeli, aby operaci v Rafahu bez dalšího zastavil drží jihoafrický člena panelu soudců Dire Tladi. K tomu je možné sotva co dodat. Ovšem další čtyři soudci ICJ, ať už stálí nebo izraelský ad hoc zástupce, nabízejí jinou interpretaci výše zmíněného článku verdiktu.
Aharon Barak, který působí u ICJ v této kaze jako izraelský ad hoc soudce, vysvětluje, že verdikt požaduje, aby Izrael zastavil vojenskou ofenzívu v guvernorátu Rafah pouze do té míry, která je nezbytná pro splnění izraelských závazků podle Úmluvy o genocidě. Jinými slovy, Izraeli není bráněno ve vojenské operaci v guvernorátu Rafah, pakliže své závazky podle Úmluvy dodržuje.
Z toho Aharon Barak dovozuje, že právo Izraele předcházet hrozbám a útokům Hamasu a odrážet je, jakož i právo na jeho sebeobranu a obranu občanů a právo osvobozovat rukojmí zůstalo zachováno.
Barakovu interpretaci verdiktu sdílejí i dva stálí soudci ICJ, Georg Nolte ze Spolkové republiky a rumunský zástupce Bogdan Aurescu. Oba hlasovali pro přijetí verdiktu.
Zvláštní pozornost si zasluhuje právní názor místopředsedkyně ICJ Julie Sebutinde z Ugandy, která spolu s Aharonem Barakem hlasovala proti přijetí verdiktu (schválen byl poměrem 13 ku 2). Také podle ní to není tak, že by ICJ nařizoval jednostranné zastavení palby ze strany Izraele. Julia Sebutinde uvádí, že opatření ICJ nezakazuje zcela izraelské armádě operovat v Rafahu, ale má ten smysl, že částečně omezuje izraelskou ofenzívu v Rafahu, a to do té míry, aby byla v souladu s Úmluvou o genocidě. Jedním dechem soudkyně varuje před nesprávným pochopením verdiktu, pakliže by byl interpretován jako jednostranné zastavení bojů Izraelem. Pak by to celé znamenalo, že zatímco schopnost Izraele prosazovat své legitimní cíle by byla omezena, jeho nepřátelům včetně Hamasu by byla ponechána volnost útočit, aniž by Izraeli bylo umožněno adekvátně reagovat.
Proti tomuto výkladu těžko najít smysluplný argument. Problém je v tom, že většina světa se ochotně přidrží výkladu o bezpodmínečném zastavení izraelských vojenských akcí, tedy výkladu podle soudkyně Sebutinde falešnému. A to je také jeden z důvodů, proč je verdikt pro Izrael a všechny normálně uvažující lidi ve svobodném světě ve své podstatě nepřijatelný.
Za sebe dodám: ICJ v souhrnném prohlášení obsahujícím i verdikt o tom, co všechno je Izrael povinen udělat*, sice zmiňuje svoji původní výzvu teroristům v Pásmu Gazy z 26. ledna 2024, aby propustili všechna rukojmí, nicméně vzhledem k tomu, že se tak nestalo považuji za vrcholně ostudné, že ve verdiktu z 24. května 2024 na tuto povinnost (a primární podmínku pro jakékoli úvahy o ukončení války) znovu nepoložil důraz. Také proto vnímám ICJ jako instituci nanejvýš nedůvěryhodnou.
* Kromě výše probraného bodu týkajícího se ukončení izraelských vojenských operací v Rafahu požaduje ICJ, aby Izrael udržoval otevřený přechod Rafah, ovšem ten svévolně uzavřel Egypt na své straně hranice, kde se hromadí kamiony s humanitární pomocí, přičemž spousta potravin už podlehla zkáze, dále je to požadavek, aby Izrael umožnil absolutně volný přístup do Pásma Gazy jakýmkoli vyšetřovacím orgánům a aby do měsíce podal soudu zprávu o tom, jak nadiktované body plní. S Izraelem se tu jedná jako s agresorem, přičemž na skutečného agresora vládnoucí hnutí Hamas) žádné požadavky kladeny nejsou (není to stát, jak jsme byli poučeni). Skandální, jednostranné, pokrytecké.
ZDROJE
https://www.timesofisrael.com/liveblog-may-24-2024/
https://static.timesofisrael.com/www/uploads/2024/05/Decision-24-05-2024.pdf?_gl=1*1lltohe*_ga*MTEzOTYxODQ3Ny4xNjg1OTgxNjky*_ga_RJR2XWQR34*MTcxNjU1NzE4Ni41NzYuMS4xNzE2NTcwOTkxLjAuMC4w