Slova ministryně zahraničí jeruzalémské vlády o dalším stahování z Judeje a Samaří v zájmu vytvoření druhého palestinského státu(prvním je dnešní Jordánsko) naplňují mé nejhlubší obavy. Přesně z těchto důvodů jsem proti tomuto tomuto státnímu útvaru, nemajícímu opodstatnění, vždy vystupoval: jakmile připustíme jeho existenci na Západním břehu, budeme muset souhlasit s tím, že si na tomto břehu bude nárokovat území. A tedy souhlasit s tím, že tato část Erec Jisrael(lhostejno, jak velká) nebude součástí Medinat Jisrael. A zde je počátek nebezpečného "jezinkovského"(podle známé české pohádky o Smolíčkovi) efektu: palestinští Arabové budou chtít víc a víc a ještě víc ... neboť jejich konečným cílem není "ohřát si prstíčky", ale "unést Smolíčka pacholíčka" = zlikvidovat židovský stát. Počáteční chyba se stala ve fatálním ústupku izraelské levice v čele s duem Rabin-Peres, kterým byli uznáni Arafat a jeho teroristická organizace jako partneři tzv. mírového procesu. Tímto aktem byl vehnán Izrael do pasti, z níž se bude jen obtížně dostávat(a bez pomoci Hospodinovy se z ní nejspíš nedostane). Budou-li ovšem politici jako C. Livniová tuto past ještě prohlubovat, budeme se my, prostí pěšáci sionismu, muset o to víc modlit, aby důsledky jejich činů nepředstavovaly pro židovskou republiku komplikaci řešitelnou pouze za cenu vysokých obětí. Dnes bohužel sklízíme trpké plody politiky, za kterou se svého času za obrovského nadšení světa opitého vidinou chamberlainovského pojetí míru rozdávaly Nobelovy ceny.