Odpuštění. Jo, to se řekne.
Předkládám jen letmé theze:
V antickém Izraeli, na rozdíl od jeho pohanských sousedů, rituál oběti není neodmyslitelně účinný. Je tu jisté omezení a to, že obětí mohou být odčiněny jen neúmyslné hříchy (
במדבר Bemidbar 15:22-29) Evidentní, úmyslné pohrdání svatostí B“H nemůže být odčiněno nějakou obětí či jinými prostředky.
Eo ipso, akcent je kladen spíše na kvalitu hříchu, resp. pokání, nežli na
samotný chrámový akt. Který ovšem neztrácí na významu.
Po zániku Bejt Mikdaš se proto těžiště této problematiky přesouvá nutně zcela do duchovní sféry.
1. bejn adam le Makom = hříchy mezi člověkem a B“H
2. bejn adam lechavero = hříchy mezi člověkem a jeho bližním
1. I když je odpuštění B“H rozsáhlé, zahrnuje jen ty hříchy, které směřují proti němu. Odpustí i hřích proti bližnímu - ovšem, je-li viníkovi odpuštěn poškozeným. To je důvod, proč musíme usilovat o odpuštění poškozeného. Tady se dostáváme k široké problematice Jom Kipuru.
2. je zakázáno být neoblomný a nebýt k utišení. …odpuštění je přirozené mezI Bnej Jisrael (volně podle Mišne Tóra, Tešuva 2:10).
Aby měl viník právo na odpuštění, musí se obrátit na poškozeného – ten, kdo se třikrát upřímně omluví za chybu proti jinému, má nárok na odpuštění. (Šulchan Aruch, O.Ch. 606:1)
Rav Nachman z Braclavi, z"l, soudí, že není hříchu, který by nebyl odpuštěn na základě upřímného pokání.
Původce hříchu, spojeného se škodou, musí nesporně učinit různé kompenzační platby, ale
hlavně musí žádat o odpuštění. V ideálním případě je poškozený povinen odpustit. Neodpustí-li, je nazýván „achzari“ (krutý - ve významu „neodpouštějící“)
Rabíni jdou i dál v tom směru, že nejenže by měl poškozený být připraven odpustit, ale ještě by se měl modlit, aby B“H odpustil hříšníkovi ještě dříve, než začal prosit o odpuštění.
Gut šabes lekulam
