Veřejné mínění? Marnost…
Když si tak člověk pročítá různé texty na téma „veřejné mínění o dnešním dění v Eretz Jisroel“, neubrání se tak trochu smutku. Nejde o pomatené blábolení jakéhosi sečítače brouků, hrajícího si na muslima, ani o pubertální kvákání mladíčka z „nezákladen“, ale o mínění populace obecné. Jak se zdá, nevede si zde Jisroel zrovna nejlépe. Proč?
Můžeme tisíckrát vysvětlovat, že prostě není možné do nekonečna tolerovat ostřelování vlastních měst raketami. Představte si třeba jen příklad, že by např. znudění „nepřizpůsobiví občané ze sídliště Chánov“ zjistili, že díky věčnému povalování na socidávkách jest jejich životní úroveň o něco nižší než občanů v okolí – a začali by okolní čtvrti nenávistně ostřelovat z děla. No, vážení soudruzi.. – rychle by bylo hotovo, domnívám se, a ani pes by neštěkl.
Donekonečna lze vysvětlovat, že zatímco „miloučcí, spravedliví Hamásníčci“ odpalují své rakety zcela nazdařbůh do měst, tedy cíleně na civilní obyvatelstvo, IDF se alespoň snaží na co nejvyšší míru omezit své cíle na objekty teroristů – jakkoli je to velmi obtížné, neb se zde nebojuje proti armádě, ale tlupě barbarů nejhorší sorty, kteří neváhají – obrazně řečeno - zazdít tank do budovy mateřské školy, pálit z něj jak o život – a je-li nakonec, co se dá dělat, palba opětována, ihned se za četné asistence TV štábů seběhnou tisíce „aláhakbarů“ a začnou vyřvávat, jakže ti hnusní Židi zas povraždili chudáky dětičky.
Nevysvětlíte.
I když, je to tak s podivem? Zkusím příklad ze zcela jiného soudku: představme si scénku v parku. Odporná, zákeřná, zbabělá krysa jménem Yorkshire Terrier neustále provokuje pitbulla. Kouše ho zezadu do nohou, zadnice, zuřivě poštěkává, nedá a nedá pokoj. A přihlížející se náramně baví. To je ale bžunda, není-liž pravda, paní Nováková? Hahaha… Až do té chvíle, kdy týranému pitbullovi dojde trpělivost, otočí se – a překousne otravnou krysu vejpůl. No, to je ale náhle pozdvižení. Zabít! Utratit tu bestii! Rozšlapat, utopit.. - hřímají počestné sousedky jako jedna baba. A chudák pes, který si nedovolil nic víc než se jen bránit, prchá pronásledován nenávistným vřeštěním a vrhanými kameny, zatímco naše milé sousedky svorně oplakávají malou, něžnou zakrvácenou mašličku…
Dobrá. Proč si ale většina – a obávám se nejen české – populace připodobňuje k malému chudinkovi právě gaunery z Hamasu či Hizballahu? Proč se pořád opakují fráze o „ubohých uprchlících“, o jejich svatém právu na domov? Co se to zde, ksakru, učí v hodinách dějepisu?
Pokud je mi známo, ve 48, kdy šlo po odchodu Britů o boj o rozdělení bývalé Britské Palestiny a kdy Židé tvořili pouze jednu skupinu mezi mnohými o území usilujícími, tak bez výjimky vždy, když Hagana dobyla nějaké město či obec, bylo obyvatelstvu řečeno, aby zůstalo v klidu. Nic se neděje, nic se vám nestane, vaše domy vám zůstanou stejně jako vaše dílny, pole, obchody… To se ovšem velmi nehodilo do krámu tehdejšímu Velkému Muftímu, který vyřvával na celé kolo, jak zlí Židi všechny povraždí a jejich dětičky si zaživa opékati na ohnících budou. Inu, v tehdejším boji se každý vojáček hodil, a kdo by byl lepším bojovníkem než bezdomovec, přímo životně zainteresovaný na výsledku bitvy, není-liž pravda?
Leč, jak už to tak chodí, leccos bylo nakonec trošku jinak. Moudří pochopili, zůstali, a dnes jsou plnohodnotnými, hrdými občany Eretz Jisroel, a ani je nanapadne že by se snad měli stěhovat kamsi do špinavého bordelu kdesi v Damašku či okolí. A ti hloupější, kteří naletěli Muftímu? Válka skončila, vojáčků již nebylo zapotřebí, a Muftí si velmi rychle spočítal kolik by ho vyživování téhle „armády“ stálo. A tak nelenil, vyprášil chudáčky vojáčky do pár špinavých stanů a do světa začal vytrubovat tirády o „zoufalých uprchlíčcích před lidožrouty z Jisroel“. Mediální kampaň holt vyšla levněji.
Suma sumárum, s trochou nadsázky by šlo říci, že zde nejde o uprchlíky, ale spíše „potomky duševně slabších“. A kde není zhůry dáno… A co se týče práva na vlast – no, nechci býti pokrytcem, ale nejsem si jist, zda – ač ji sami dobrovolně opustili - svou Palestinu již dávno nemohli mít. Kdyby ovšem skutečně chtěli. Neboť, nic ve zlém, ale vcelku pohodový, bezpracný život všelijakých Hamásníků či Hizballáhů v nekonečné zahálce na štědrých „socidávkách“ z Íránu, Saudie aj, zpestřený občasným odpálením raketky s obvyklým doprovodným „aláhakbar“ tanečkem, doutníčkem, kořaličkou.. - to zas tak špatný život není.
Vlastní stát? Co by to znamenalo? Jejku.. – vstávat a – nedejbože – chodit do práce? Pro Alláha, no to snad ne?!!! Těžko si představit větší hrůzu, že. A ti obyčejní Palestinci? Nemají pušky, mají smůlu.
Jistě, nadsazuji. Ale třeba to alespoň někoho pohne aby si početl, a pak snad pochopil. A pokud ne? Pak tedy ne. Lze jen popřát mnoho štěstí, mazel tov – a paní Cipi a ostatním připomenout pověstný projev Winstona Churchilla z doby, kdy Británie stála sama téměř bezzbraná proti celé Evropě, ovládané Hitlerem. Končil takto: WE NEVER SURRENDER!
Jiri Franek
