K dnešnímu příspěvku, kterým Eretz informuje o dalším utužením spolupráce Sýrie a Ruska si dovoluji upozornit na krátký, ale (dle mého) zajímavý rozhovor s ruským vojenským expertem A. Chramčichinem o gruzínském konfliktu, který publikovaly včera (29.08.) Hospodářské noviny. Velmi často se v analýzách a hodnocení Rusko-Gruzínského konfliktu skloňuje Izrael, Olmertova vláda, atp. Proč jsou izraelské zbrojní dodávky a činnost izraelských poradců vytrvale medializovány? Obrněná technika, ruční palné zbraně, nic z toho nebylo izraelské provenience nebo z Izraele (ale z východní Evropy, Slovinska, Číny). A. Chramčichin otevřeně připouští, že s „železem“ 58. armáda (veteráni z Čečny) neměla problémy. Důvodem ruské nevole byla částečná technologická převaha nepřítele, způsobená izraelskými dodávkami. Oblast radiokomunikace, průzkumu, respektive zaostávání ruské strany mohlo být klíčové, případně znamenat vyšší ztráty ve vlastních řadách. Proto vyvinuli Rusové intenzivní úsilí aby minimalizovali nebezpečí již před otevřenou konfrontací vojensky (např. sestřelení gruzínského bezpilotního průzkumného letadla, made in Israel) a politicky (Olmertova vláda zastavila další zbrojní dodávky).
Jako občan malinké země jsem nejdříve se zadostiučiněním četl poslední větu „Na gruzínskou armádu to stačilo, ale při konfliktu s armádou úrovně řekněme Izraele bychom měli velké problémy“. Posléze ale převládlo spíše mrazení, uvědomění si permanentního ohrožení Izraele a jeho obyvatel, představa, že to nejsou Gruzínci, ale Izraelci, ne Rusové, ale Syřané. Že jako Olmert obrátil „včas“ Obama, atd..
Nemám dostatek informací, takže se nechci „pouštět do politiky“, třeba v rámci handlu něco za něco nejde vůbec o tzv. ruskou odplatu za Kosovo a slabost Západu, ale o souhlas Ruska s úderem proti íranským jaderným zařízením, o využití gruzínských letišť, nedodání systémů S-300 Sýrii či Íránu, atp.
