Všeobecná kategorie > Všeobecná diskuse
Lidovky, článek redaktora Petra Zídka z 10.5.2008
leho:
--- Citace: Vodník kdy 14. Května 2008, 18:37:06 --- "Ano, pro pana Zídka by opravdu asi bylo lepší, kdyby se zničení Státu Izrael v roce 1948 a plánovaný arabský masakr Židů zdařily." Fuj! :() Takové hloupé a hysterické manipulování s textem značně devalvuje evt. merit věcných protiargumentů, a to v míře ještě daleko větší než u pana Orlíka, o panu Stejskalovi nemluvě.
--- Ukončit citaci ---
Jakou manipulaci mate na mysli, Vodniku? V Zidkove clanku byla jasne vyslovena myslenka, ze kdyby Arabove v roce 1948 konflikt s cerstvym zidovskym statem vyhrali, tak by ve svete bylo lepe. Ze by doslo k masakru, to je jasne i kdyz castecne spekulativni. Arabove, kdyz meli a maji prilezitost, tak Zidy vzdy masakruji a neni duvod predpokladat, ze v roce 1948 by tomu bylo jinak. A jeste k tomu stale ziji pametnici arabskych rozhlasovych relaci, ve kterych se masakr ohlasoval ve smyslu zahnani vsech Zidu do more. Vyhlaseni a pobizeni k masakrum tehdejsi nejvyssi arabskou autoritou jeruzalemskym muftim a neobvinenym valecnym zlocincem al-Husseinim jsou dodnes velmi zname. https://en.wikipedia.org/wiki/Haj_Amin_al-Husseini
zoom:
Tak mrknete na clanek o Askelonu - Hamas se predvedl a potvrdil, ze to mysli s tim dobytim a vyhlazeni Izraele vazne a rika tomu "uklidneni". Ted tam armada vlitne a zase budou plakat, ze civilni obyvatelstvo trpi. >:(
e.weissova@centrum.cz:
Dívala jsem se jaká diskuse probíhá pod článkem p.Zídka.Žasnu kde se to v těch lidech bere.Všichni si myslí,že jsou demokrati oplývající toleranci a zatím štěkají jeden na druhého.Přejme si tedy,že pes který štěká nekouše.
Pán Zídek má špatnou pamět.V těchto dnech si připomínáme konec války a mě připadá hanebné jak dokážou lidé manipulovat s fakty.
fanuel:
--- Citace: Jicchak kdy 14. Května 2008, 01:01:39 ---Bod 4 je též faktem napříč politickými názory.
--- Ukončit citaci ---
Zdravím, Max a ty Jicchaku máte na problematiku správný pohled, že lepší jsem ještě neslyšel.Nebezpečí nehrozí,tak z venku, jako spíš mezi samotnými Izraelci ve Státě Izrael.Jejich různé a zmatěční pohledy sice respektují demokracii, ale ničí ducha Izraele.Je nutné před koncem dní si vybrat v samém srdci Izraele.Zda mír s (B) a nebo se zlými lidmy co chtějí zničit samou podstatu Státu Izrael.Není zde místo na další, ale díky (B) jsem rád, že spravedlivý jsou,je jich jako šafránu ,ale jsou a za to (B) dík. ;D >:D ;D
Stanek (Fanuel)
Pravdomluvný:
Uri Avnery, 29.03.08
ZÍTRA BUDE 32.výročí prvního "Dne země" - jedné z určujících událostí v dějinách Izraele.
Pamatuji si ten den dobře. Byl jsem na letišti Bena Guriona, na cestě na tajné setkání v Londýně se Saidem Hamamim, emisarem Jassera Arafata, když mi někdo řekl: "Zabili spoustu arabských protestujících!"
Nebylo to zcela neočekávané. O několik dní dříve jsme my - členové nově vytvořené Izraelské rady pro izraelsko-palestinský mír - předali předsedovi vlády Jitzhaku Rabinovi, urgentní memorandum varující ho, že vládní záměr vyvlastnění obrovských kusů země z arabských vesnic způsobí explozi. Zahrnuli jsem návrh na alternativní řešení, vypracované Lovou Eliavem, vysloužilým odborníkem na osídlování.
Když jsem se vrátil ze zahraničí, básník Jevi navrhl, že učiníme symbolické gesto zármutku a lítosti nad zabíjením. Tři z nás - Jevi sám, malíř Dan Kedar a já - jsme položili věnce na hroby obětí. To proti nám zvedlo vlnu nenávisti. Cítil jsem, že se stalo něco významného, že vztahy mezi Židy a Araby uvnitř státu se od základu změnily.
A opravdu, dopad Dne země - jak je událost nazývána - byl silnější než masakru Kafr Kassem z roku 1956 nebo zabíjení o Říjnových událostech v roce 2000.
PŘÍČINY pro to sahají zpět do raných dní státu.
Po válce v roce 1948 byla pouze malá, slabá a vystrašená arabská komunita ponechána ve státě. Nejenže okolo 750 tisíc Arabů bylo vykořeněno z území, které se nyní stalo státem Izrael, ale ti kdo zůstali, byli bez vůdce. Politická, intelektuální a ekonomická elita zmizela, většina hned zkraje války. Vakuum bylo jaksi zaplněno komunistickou stranou, jejímž vůdcům bylo dovoleno vrátit se ze zahraničí - hlavně za účelem potěšit Stalina, který v té době podporoval Izrael.
Po vnitřní debatě se vůdci nového státu rozhodli odsouhlasit Arabům občanství "židovského státu" a právo volit. To nebylo samozřejmé. Ale vláda chtěla vypadat před světem jako demokratický stát. Dle mého názoru byl hlavní důvod politický: David Ben-Gurion věřil, že může donutit Araby, aby volili jeho vlastní stranu.
A opravdu: velká většina arabských občanů volila Labor Party (tehdy zvanou Mapaj) a její dvě arabské satelitní strany založené pro tento účel. Neměli na výběr: žili ve stavu strachu, pod pozorným dohledem bezpečnostní služby (potom zvané Šin Bet). Každý arabský Hamulah (rozšířená rodina) měl určeno koho volit, buď Mapaj nebo její dvě filiálky. Jelikož každý volební seznam má dvojí volební letáky, jeden v hebrejštině a jeden v arabštině, existovalo šest možností pro věrné Araby v každém volebním místě a bylo snadné pro Šin Bet, ujistit se, že všichni Hamula volili přesně podle instrukcí. Nejednou dosáhl Ben Gurion většiny v Knessetu pouze s pomocí těchto zajatých hlasů.
Kvůli "bezpečnosti" (v obojím smyslu) byli Arabové podřízeni "vojenské vládě". Každý detail jejich životů na ní závisel. Potřebovali povolení opustit vesnici a jít do města nebo jiné vesnice. Bez povolení vojenské vlády nemohli zakoupit traktor, poslat dceru do učitelské koleje, dostat práci pro syna, získat dovozní licenci. Pod autoritou vojenské vlády a celou sérií zákonů byly vyvlastněny obrovské kusy půdy pro židovská města a kibucy.
Příběh vrytý v mé paměti: můj přítel, básník Rašíd Hussein z vesnice Musmus, byl povolán vojenským guvernérem v Netoja, jenž mu řekl: Blíží se den nezávislosti a já chci, abyste napsal pěknou báseň pro tuto příležitost. Rašíd, hrdý mladík odmítl. Když přišel domů, nalezl celou rodinu sedící na zemi jak pláčou. Nejprve si myslel, že někdo zemřel, než jeho matka vykřikla, "Zničil jsi nás. Skončili jsme!" Tak byla báseň napsána.
Každá nezávislá arabská politická iniciativa byla zadušena již při narození. První taková skupina - nacionalistická skupina al-Ard ("země") - byla nemilosrdně potlačena. Bya postavena mimo zákon, její vůdci byli posláni do exilu, její papíry úředně zakázány - vše s požehnáním nejvyššího soudu. Pouze komunistická strana zůstala nedotčená, ale i její vůdci byli čas od času perzekuováni.
Vojenská vláda byla zrušena až v roce 1966, potom co Ben Gurion odešel od moci, a krátce po mém zvolení do Knessetu. Potom, co jsem proti ní tolikrát demonstroval, měl jsem to potěšení hlasovat pro její zrušení. Ale v praxi se změnilo velice málo - namísto oficiální vojenské vlády zůstala neoficiální, a stejně tak většina discriminace.
"DEN ZEMĚ" změnil situaci. Druhá generace Arabů vyrostla v Izraeli, nebyla již nadále bojácně podřízená, generace, která nezažila masové vyhnání a jejíž ekonomické postavení se zlepšilo. Příkaz daný vojákům a policistům zahájit palbu vyvolal šok. Tak začala nová kapitola.
Procento arabských občanů ve státě se nezměnilo od prvních dní státu dodnes, vznáší se kolem 20%. Mnohem vyšší přirozený přírustek muslimské komunity byl vyvážen židovskou imigrací. Ale čísla významně vzrostla: z 200 tisíc na počátku státu na téměř 1.3 milionu - dvojnásobné množství než velikost židovské komunity, která založila stát.
Den země také dramaticky změnil postoj Arabů ve světě a palestinských lidí vůči Arabům v Izraeli. Do té doby byli považováni za zrádce, kolaboranty se "sionistickou entitou". Pamatuji si scénu z roku 1965 ze setkání pořádaném ve Firenze legendárním starostou, Giorgioem la Pira, který se pokoušel svést dohromady osobnosti z Izraele a z arabského světa. Tou dobou to bylo považováno za velice drzý podnik.
Během jedné z přestávek jsem si povídal s jedním starším egyptským diplomatem na slunné piazze vně konferenčního místa, kde k nám zamířili dva mladí Arabové z Izraele, kteří se doslechli o konferenci. Po objetí jsem jim představil Egypťana. Ten se však obrátil zády a vykřikl: "Jsem připraven hovořit s tebou, ale ne s těmito zrádci!"
Krvavé události Dne země přivedly "izraelské Araby" zpět do náruče arabského národa a palestinských lidí, kteří jim nyní říkají "Arabové z 1948".
V říjnu 2000 policisté znovu stříleli a zabíjeli arabské občany, když se snažili projevit svou solidaritu s Araby zabitými v Haram al-Šarif (Skalní chrám) v Jeruzalémě. Ale mezitím ale vyrostla v Izraeli třetí generace Arabů, z nichž mnozí, navzdory všem překážkám, vychodili univerzity a stali se podnikateli, politiky, profesory, právníky a lékaři. Je nemožné ignorovat tuto komunitu - přestože stát se přesně o toto snaží.
Čas od času jsou slyšet stížnosti na diskriminaci, jenže každý se odtahuje od zásadní otázky: Jaký je status arabské menšiny rostoucí ve státě, který se oficiálně definuje jako "židovský a demokratický"?
JEDEN VŮDCE arabské komunity, pozdější člen Knessetu Abd-al-Aziz Zuabi, definoval toto dilema takto: "Můj stát vede válku s mým lidem". Arabší občané patří do státu Izrael a patří také k palestinským lidem.
Že patří k palestinským lidem je samozřejmé. Arabští občané Izraele, kteří mají od nedávna tendenci nazývat se "Palestinci v Izraeli", jsou pouze jednou z částí zasažených palestinských lidí, kteří tvoří mnoho větví: obyvatelé okupovaných teritorií (nyní sami rozdělení mezi Západní pobřeží a pásmo Gazy), Arabové ve Východním Jeruzalémě (oficiálně "obyvatelé" ale nikoli "občané" Izraele), a uprchlíci žijící v mnoha zemích, každý se svým vlastním zřízením. Všechny tyto větve mají silný pocit sounáležitosti, ale povědomí každé z nich je tvarováno jejich konkrétní situací.
Jak silný je palestinský komponent v povědomí arabských občanů Izraele? Jak se to dá změřit? Palestinci v okupovaných teritoriích si často ztěžují, že se to vyjadřuje hlavně slovy, nikoli skutky. Podpora poskytovaná arabskými občany v Izraeli palestinskému boji za svobodu je hlavně symbolická. Tady a onde je občan zatčen pro pomáhání sebevražednému útočníkovi, ale to jsou řídké výjimky.
Když extrémní nepřítel Arabů Avigdor Liberman navrhl, že pásmo arabských vesnic podél Zelené linie (zvané Trojúhelník) bude změněno v budoucí Palestinský stát návratem za bloky židovského osídlení na Západním pobřeží, nezvedl se jediný arabský hlas na podporu. To je velice významný fakt.
Arabská komunita je mnohem více zakořeněna v Izraeli, než jak to vypadá na první pohled. Arabové hrají důležitý part v izraelské ekonomice, pracují ve státě, platí daně státu. Prospívají ze sociální bezpečnosti - právem, protože za to platí. Jejich životní standard je mnohem vyšší než jejich bratrů v okupovaných teritoriích a dále. Mají vážné a oprávněné námitky - ale žijí v Izraeli a budou žít nadále.
V NEDÁVNÝCH LETECH intelektuálové z třetí generace Arabů v Izraeli publikovali několik návrhů k normalizaci vztahů mezi většinou a menšinou.
Z principu existují dvě hlavní alternativy:
První způsob zní: Izrael je židovský stát, ale žijí zde i druzí lidé. Pokud mají židovští Izraelci definována národní práva, potom musí mít i arabští Izraelci definována národní práva. Například školskou, kulturní a náboženskou autonomii (jako mladý Vladimir Zeev Jabotinsky požadoval před sto lety pro Židy v carském Rusku). Musí jim být dovoleno svobodné a otevřené spojení s Araby ve světě a s palestinskými lidmi, jako je spojení židovských občanů s Židy Diaspory. To vše musí být vysvětleno v budoucí ústavě státu.
Druhý způsob zní: Izrael patří všem svým občanům a pouze jim. Každý občan je Izraelec jako každý občan USA je Američan. Co se týče státu, neexistuje rozdíl mezi jedním občanem a jiným, ať je žid, muslim nebo křesťan, Arab nebo Rus, tak jako, z pohledu amerického státu, neexistuje rozdíl mezi bílými, hnědými nebo černými občany, ať jsou evropského, afrického nebo asijského původu, protestanti, katolíci, židé nebo muslimové. V izraelské terminologii se tomu říká "stát všech svých občanů".
Nemusím říkat, že preferuji druhou alternativu, ale jsem připraven přijmout i první. Každá z nich je lepší než současná situace, kdy stát předstírá, že neexistuje žádný problém, vyjma nějakých stop diskriminace, které byly překonány (aniž by se cokoli udělalo.
Pokud se nedostává odvahy vyléčit ránu, bude hnisat. Na fotbalových zápasech lůza křičí: "Smrt-Ara-bům!" a v Knessetu zástupci krajní pravice hrozí vypusit arabské poslance z parlamentu a úplně ze státu.
O 32.výročí Dne země, s blížícím se 60. Dnem nezávislosti, je čas popadnout tohoto býka za rohy.
Navigace
[0] Index zpráv
[#] Další strana
[*] Předchozí strana
Navštívit plnou verzi