U toho, komu bylo uloženo chytit zrnko rýže, není příliš přehnaným očekávat, že bude mít na každé ruce devět prstů – praví čínské přísloví. Tak i recenzent blyštivého kodexu, postihujícího „židovský způsob“ anekdot (čímž se nemyslí nic menšího než židovskou anekdotu
an sich), je nucen mobilizovat všechny záložní i externí zdroje intelektu, aby něco nezpackal.
Anekdota je anekdota, ale židovská anekdota je životní epizoda. Je to precedens, který nás uklidní, že v té či které životní situaci nejsme, nebo jsme nebyli sami, a že to co se nám přihází, tady prostě už bylo, a že zase nejsme tak hrozní
šlemazlové (už nevím který blb prohlásil, že šlemazl je štěstí s kšandami). A protože židé, po staletí otloukaní životními strázněmi na zemi, život vnímali mnohem intenzivněji než etnika, ke kterým náš žárlivý Velký Šéf necítil potřebu chovat se jako milující i trestající otec, dokázali své životní příběhy i karikovat, jako nikdo jiný, komu není shůry dáno dělat si srandu sám ze sebe.
I antisemiti uznávali, byť neradi, že židovská anekdota je jednoduše „dobrá“. Nedokázali definovat, čím to, xakru, je, ale poslouchali je rádi, a nás to aspoň na chvíli ochránilo od té věčné perzekuce. Ví snad někdo, kdy vznikly židovské anekdoty? A ví snad někdo, jakým jazykem byly pronášeny? Řekl bych, že ty nejprvotnější byly mluveny v jidiš, čímž také naznačuji i dobu jejich vzniku. Neboť jak jinak si představit židovský žert, než bohatě nadívaný
mamelošn. Rets du jidiš? … a už následuje vřelá diskuse. Jenže původ židovského humoru je mnohem hlubší a dávnější. Snad od té doby, co Big Boss stvořil zeměkouli, chachamim, rabíny, kšefty, ženské, město Chelm, ustarané mámy, zdárné i nezdárné potomky a …. a díla, která to všechno kodifikují i petrifikují: halachu a hagadu. Od té doby, co si každý žid musel (s pomocí našich moudrých) sám v sobě vypěstovat coby obranný reflex neselhávající smysl pro umění smát se, když bylo do breku, a nezapomenout na brek, když bylo pořád do smíchu.
Jak reagovat na židovskou anekdotu?
Šmuli spatří na golfovém hřišti o šábesu místního rabína, jak sám na celém hřišti pilně cvičí údery. „OMG, zděsí se Šmuli a obrátí se k nebesům, Ty to vidíš a nijak ho nepotrestáš?“ „Neboj se Šmuli ´ozve se z nebes´ bude se trápit – teď ho nechám zahrát několik eagles za sebou. Je tam sám a nikdo mu to nebude věřit.“ Dva se sejdou: „Můj ejdem neumí chlastat a neumí hrát karty.“ „No, to je přece fajn, ne?“ „No jo, on ale chlastá a maže karty!“ (obě z Leo Rostena).
Jediná přiměřená reakce a správná odpověď na takové nano-ukázky z gigantického fondu židovského humoru je: „ …to nic není, to já znám lepší…“
Jak ohodnotit intelektuály zabývající se něčím, co se silně podobá systematickému shromažďování právních předpisů, regulujících od základu životy každého občana? Co připomíná vytváření analogie Sbírky zákonů? Napsat hloupý román, umí každý alfabet s trochou představivosti. Sestavit Sbírku židovských anekdot s akcentem na povědomost o jejich účinku u toho kterého jedince, o jejich brisanci, explozívnosti, kráse neočekávané pointy, může však jen vědec, jehož vědním oborem je potápění se do podzemních jeskyní lidské psychiky s akvalungem židovského humoru, jehož esenciální podstatou, kterou nepříliš rozeznávali antisemité, je třeskutá, někdy až ad absurdum dotažená logika. Kýžený účinek je nastaven jako zapalovač granátu buď na okamžitou explozi
(„Ségra, seš fakt dobrá, lepší než mame…“ --- „Viď brácho, tate to taky říká…“), nebo na explozi odloženou rozvláčným líčením
(Pocestného pozve na šábesovou hostinu jeden zámožný obyvatel štetlu. Po skončení šabesu mu za toto pohoštění předloží účet. Pocestný je pobouřen – jde o jasné porušení halachy – šabesová pohostinnost je odjakživa gratis. Bohatec mu nabídne, aby svůj problém předložili místnímu rabínovi, s čímž pocestný souhlasí. Rabín rozhodne, že pocestný je povinen zaplatit účet. Na ulici pocestný vytáhne peníze a chce platit. „Zbláznil ses?“ povídá bohatec. „Jak to? Chci přece zaplatit podle rozhodnutí rabína“ odpoví pocestný. Bohatec se usměje: „Zastrč peníze – chtěl jsem ti jen ukázat, jakého magora tu máme za rabína…“). Jindy zase nejde ani tak o humor, jako spíše o povzdech:
Na svatbu jdi – k rozvodu utíkej. Neexistuje snad životní situace, kterou by plebejská anekdota nezdeformovala. Židovská anekdota však životní situaci nedeformuje, ona ji doplňuje, možná tak leda zkarikuje, avšak extrahuje z ní esenci logiky, občas přetavenou do neočekávané pointy či neologismu takovou rychlostí, že dojde k vulkanické erupci smíchu. A pokud vypravěč zvolí písemnou komunikaci, je jen chvalitebné, že použije vlastní know-how (jak říká sám kompilátor) spočívající v krédu: je třeba psát tak, aby čtenář ani nepoznal, že čte…. Důslednost vysvítá i ze jmen postav, jejichž jména téměř korelují s jejich charakterem, např. postavu Krechzmana vnímáme skoro jako kverulanta (z jidiš:
krechcn – neustále si stěžovat).
I když kompilátor celkem solidně zdůvodnil sousloví Štein-Schneider, neubráním se určitému posunu a protože mi to zní zvukomalebněji i lépe vyslovitelné, budu pouze pro svoji pracovní potřebu do budoucna používat název
Šnajdrštajnova kompilace… aneb jak pacient uzdravil doktora.
S osobností kompilátora (nebo chcete-li: sběratele a interpreta) mne rovněž usmiřuje jeho záliba v bubnování, neboť člověk, který má v těle k tomu nezbytný absolutní rytmus, bývá zhusta individualitou se symetrií a uměřeností charakteru, ergo vyvážeností a uceleností životních postojů, což se zatraceně dobře hodí, když je někdo mejvn přes bezpečnostní problematiku. Což mohu potvrdit ze své vlastní zkušenosti emeritního agenta Intelligence Service (commonly said MI 6), koketujícího s thrash-metalem a adekvátní hrou na bicí. Ale to už je jiná kapitola.
Elegantním obloučkem se ale vrátím k tématu zmínkou, že snad neupadne v zapomnění skutečnost, že kdysi dávno na ctihodném websitu Eretz.cz probíhala činnost, projevující se v intenzivním vrstvení jednoho lepšího židovského vtipu než druhého. Interpreti - nikoliv autoři – anekdot, se tehdy překonávali a v chodbičkách trezoru websitu se tyto malé drahokamy (většinou půl- až jednokarátové brilianty) určitě dosud skrývají, v očekávání svého odkrytí. Ani tam a ani v žádném z níže uvedených souborů:
Karel Poláček, Židovské anekdoty,
Anekdoty pana Kohna, soubor uspořádaný Bedřichem Zelenkou,
Jan Martinec, Potkal Kohn Rabinoviče,
František Kafka, Židovské anekdoty,
Václav Vlk st., Židovské anekdoty,
Rabi Nilton Bonder, Jidiše kop,
Leo Rosten, Jidiš pro radost,
Leo Rosten, Jidiš pro ještě větší radost, jsem však nenašel rčení:
„Rabín, kterého jeho obec nevyhnala, není rabínem. Rabín, kterého jeho obec vyhnala, není chlap.“ Je pochopitelné i omluvitelné, že rabi Mayer ve své svěží recenzi (dne 22.11.2015 v ŽL) tuto sentenci (svědčící o bezvýchodné pozici a nelehkém životě rabínských autorit v Pejmu), necitoval, neboť, jak se praví (opět Leo Rosten):
…potkaly se tři mame. První kvelovala: Můj syn je vyhlášeným chirurgem. Druhá: Můj syn je vynikajícím právníkem a advokátem. Třetí: můj syn se učí rabínem… Načež první dvě mame namítly: Rabínem? Co to je za povolání pro židovského chlapce? (prozaičtější verze této debaty na str. 516).
Shora uvedeným rčením (na str. 90) si mne recenzovaná kniha získala, neboť už jen jím se z roviny pouhého kompilátu a souhrnu neartikulovaného veselí, kvalitativně posunula (s trochou nadsázky) téměř do dimenze talmudické dialektiky a didakticky cílevědomé sbírky s tím rozdílem, že si s tímto elaborátem znuděně nepodkládáte rozviklanou almaru, ale každý den ji ohmatáváte v touze načerpat z ní svojí denní návykovou dávku aforismů.
Nejstrašnější na anekdotách je, že si nemůžete (snad s výjimkou slavného
badchena Sama Levensona) nárokovat jejich autorství – což je zároveň i jistou výhodou, neboť vás nikdo nemůže žalovat z titulu porušení autorských práv, když přijdete do společnosti s její variantou vaší vlastní provenience. Jedinou formou protestu společnosti proti tomuto vašemu „plagiátorství“ je, že vstane ještě protřelejší komik než vy a předvede mnohem vtipnější performanci. V tomto případě se však se zdá, že dlouho, předlouho, nikdo nevstane, aby tuto excelentní kolekci předstihl.
Všeobecně se říká, že kdyby měla jatka průzračné skleněné stěny, nikdo by nejedl maso… Kdyby svět (který to jen nejasně tuší) doopravdy věděl, jaký pláč a smutek se skrývá v duši
jidiše folk, vyprávějícího své anekdoty, nikdo by se nesmál …..
Koupě předmětného díla však rozhodně nebudou
arojsgevorfene gelt a nad touto kompilací určitě nebudete ironicky pronášet:
Ich bin dir mojchl… 25.11.2015 Gustav Vodrážka (vulgo GUGI
)