Všeobecná kategorie > Politika v Zemi Izrael

Mandátní Palestina a vznik a hranice Izraele

<< < (2/10) > >>

Jeitteles:
Mandátní smlouvy určovaly hranice, ale ne států, ale domovin. To je podstatný rozdíl. Ve většině se z domovin posléze staly nezávislé státy. Toto narýsování hranic velmocemi se v mnohém ukazuje jako problematické, tyto státy mají územní, klanové, národnostní a jiné  problémy dodnes, viz rozpadající se Irák, Sýrie, státy v Africe, atd. Určení hranic Mandátními smlouvami tak byla chyba a ukazuje se to dnes a denně v nesčetném množství států. Kolonizační systém, posléze mandátní a posléze poručnický sledoval především zájmy velmocí (cítících se nadřazeně), nikoliv příliš zájmy místních etnik a národů.

Vím, jak vznikalo Československo, detailně jsem svého času studoval například vymezení hranic s Maďarskem. Málokdo třeba ví, že československá armáda tehdy došla až po Miškolc.

Izrael byl vyhlášen v hranicích rezoluce 181. V tomto se prostě neshodneme. Další války byly z toho důvodu, že okolní Arabové chtěli Izrael prostě porazit a zrušit, nebyla to válka o Jeruzalém nebo něco jiného. Proto byla i válka v roce 1967 a další.

Pokud jde o snahu Arabů o genocidu 6 mil. židů, jen jsem odkázal na nový průzkum veřejného mínění, který je rozebrán v dnešním článku na eretzu. Psal o běžných obyvatelích. Samozřejmě jsou zde radikální organizace, v mnoha zemích, které chtějí zničit Izrael, stejně tak vůbec Západ.

Shabbat Shalom.

talarich:
Mandátní smlouvy určili hranice budoucích států. Byl to klasický poručnický systém, který později OSN zhusta používala taky, a to až do roku 1994. Za dob Ligy Národů se to jmenovalo Mandátní systém, za dob OSN se to jmenovalo Trusteeship.
Od začátku mandátních smluv bylo jasné, komu to území patří a správce byl pouhým správcem, nikoliv majitelem toho území. Takže Británie nebyla vlastníkem Palestiny, ale pouze správcem.
Ben Gurion nemusel specifikovat hranice, ty byly určeny a právně ukotveny v Mandátní smlouvě. Kdo dnes zpochybňuje (i třeba jenom pouhým tvrzením o obsoletnosti) její právní platnost až do dnešní doby, tak zpochybňuje platnost všech smluv a tedy i platnost všech hranic. Všechny hranice byly určeny mandátními smlouvami. Chápu, že se vám to nehodí do krámu, a tak s tím nesouhlasíte. Ale taková je skutečnost potvrzená rozborem mnoha právníky, a to dokonce i právníky ICJ.
Ben Gurion měl v roce 1948 velmi těžkou pozici. Všichni tenkrát věděli, že když Izrael vyhlásí stát v hranicích daných Mandátní smlouvou, tak bude válka. Arabové to jasně řekli, že s takovým státem nebudou souhlasit a budou bojovat proti jeho existenci. Ale Ben Gurion to udělal kulišácky. Hranice v deklaraci neurčil. Nebylo to de iure potřeba. Určila je Mandátní smlouva. A zároveň to byla poslední snaha zabránit válce. V deklaraci vyhlásil, že je připraven aplikovat rezoluci 181. Nikoliv, že stát Izrael je v hranicích této rezoluce.
Ale arabové to opět odmítli. A dokonce odmítli i s územními zisky získanými ve válce o nezávislost. Protože chtěli vyvraždit všechny židy a dobít celý Izrael.
Od roku 1921 arabové (vy jim dnes mylně říkáte Palestinci) opakovaně odmítají veškeré návrhy na vlastní stát. A nejen, že odmítají, ale podnikají kroky ke genocidě dnes již 6 milionu židů žijících v oblasti. A nějaká anketa tento postoj nezmění. O anketách si myslím svoje. Přečtěte si názory Saeba Erekata a mnohým dalších vedoucích představitelů Hamásu, Fatáhu nebo PLO/PA. Nejen jejich slova, ale i činy zcela jasně říkají, že jejich cílem není vlastní stát vedle Izraele, ale likvidace židů. Viz znak Fatahu, kde je vyobrazen celý Izrael.
Než se tu zase budete zastávat oněch vrahů a teroristů, tak vzpomeňte na odmítnuté návrhy Šarona, Baraka, Olmerta, Rabina a dalších.
Pokud stále prosazujete myšlenku "Palestinského státu", tak pro mě nejste partner k diskuzi, ale nepřítel.

Jeitteles:

Obsolentnost se nevylučuje s platností, nastudujte si to. Naposledy zopakuji, že mandátní smlouvy neurčily závazné a neměnné hranice budoucích států, ale určily oblasti, určitá území a domoviny, které měl poručník (třeba ve spolupráci s jinými) připravit na autonomii, až posléze nezávislost. Mnohá poručnická území při získání nezávislosti, předání do samostatnosti a nezávislosti, se spojila s jiným státem a vznikl tak jiný útvar. Jiná se naopak před předáním třeba dělila.
Arabové nenapadli Izrael, protože vznikl na celém území západně od Jordánu (vznikl v hranicích rezoluce 181 a rozšířil se díky válkám), ale proto, že netolerovali žádný Izrael v žádných jeho hranicích. Sám to nakonec říkáte.

K Vaší poslední větě - pak je Vašim nepřítelem i velká část izraelské politické scény, včetně Netanyahua.

talarich:
Nikoliv, Ben Gurion nevyhlásil stát v hranicích rezoluce 181. Ben Gurion vyhlásil stát. A jeho snahou o vyhnutí se válce bylo připravené a stále otevřené možné jednání o rezoluci. Ale nikoliv, že Izrael se omezil ve svých hranicích na rezoluci 181. Tato rezoluce nikdy nevstoupila ve faktickou platnost. Jeruzalém nikdy nebyl Corpus Separatum a ani Zelená Linie neodpovídala hranicím určených rezolucí 181. Arabové pokaždé každou možnost na vlastní stát vedle Izraeli odmítli. A stejně tak i palestinští arabové (termín PLO, nikoliv palestinci) odmítají existenci Izraele jako židovského státu a požadují jeho totální anihilaci.
Bibi Netanyahu není mým nepřítelem, protože on zcela jasně definoval podmínky, za kterých je ochoten jednat o vzniku "palestinského státu" (Jeruzalém, demilitarizace, …). To znamená, že nemluví a priori o dvojstátním řešení, ale až o konsekvenčním řešení. Tedy nejdřív se stane něco, jehož následkem může být něco jiného. Herzog a Livni jsou moji nepřátelé, ale nikoliv Bibi.

Jeitteles:
Na počátečních hranicích Izraele se neshodne, takže to nemá cenu dále řešit. Jenom doplním, že ano Zelená Linie neodpovídala hranicím určených rezolucí 181, je to to, o čem jsem psal. Hranice Izraele jsou dodnes značně nejasné a sporné.

Zmínil jste Jeruzalém, ten nikdy nebyl Corpus Separatum, ovšem je zde jiná závažná věc. Rezoluce Valného shromáždění OSN jsou doporučujícího charakteru a nejedná se o právně závazný pramen mezinárodního práva. Naopak rezoluce Rady bezpečnosti OSN jsou závazným pramenem mezinárodního práva. Podle článku 25 Charty OSN se členové Organizace spojených národů shodují v tom, že přijmou a provedou rozhodnutí Rady bezpečnosti.

1) Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 476, kterou Rada bezpečnosti OSN schválila 30. června 1980, uvádí, že „všechny právní a správní opatření a kroky ze strany Izraele, okupační mocnosti, která usilují o změnu charakteru a stavu Svatého města Jeruzaléma, nemají žádnou právní platnost a představují zjevné porušení čtvrté Ženevské úmluvy.“

2) Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 478, schválila Rada Bezpečnosti OSN 20. srpna 1980, označila izraelský Jeruzalémský zákon (1980) za porušení mezinárodního práva. Dále uvádí, že Rada bezpečnosti tento zákon neuznává a vyzývá členské státy, aby rozhodnutí Rady akceptovaly. Rezoluce dále vyzývá členské státy, aby z Jeruzaléma stáhly své diplomatické mise.

Pokud jde o dvojstátní řešení, já jsem Bibiho podmínky označil několikrát víceméně za rozumné a správné. A v této diskuzi jsem zmínil možnost anexe Area B a C, kterou bych si dovedl představit již nyní.

Navigace

[0] Index zpráv

[#] Další strana

[*] Předchozí strana