Návrh Bibiho Netanjahua, který na první pohled může působit efekt "blesku z čistého nebe", zase tak nelogický není. Pakliže připustíme, že některá teritoria na území historické Palestiny zůstanou trvale mimo izraelskou kontrolu a umožníme palestinským Arabům, aby je sami spravovali(a ponechme teď stranou formu této samosprávy), pak máme plné právo očekávat, že tento úkol palestinsko-arabská reprezentace po všech stránkách zvládne. Jak všichni víme, zatím nás přesvědčila o pravém opaku, čili otázka zní, jak s tímto "experimentem z Oslo" dále naložit. Musí nést veškeré náklady na bezpečnost v dané oblasti pouze Izrael? Dosud tomu tak bylo, v zájmu nastolení pořádku prolévali krev pouze vojáci Cahalu a okolní umírněné arabské režimy stály, obrazně řečeno, s rukama za zády a zpovzdálí sledovali, jak v boji s teroristickými organizacemi jejich(arabských) spolubratří krvácejí Židé.
Netanjahův počin chápu jako výzvu: nenastal čas, aby se o nastolení pořádku mezi Araby postarali alespoň částečně sami Arabové? A když už to nedokáže Fatah, tak by se o svoji zodpovědnost měli podělit Jordánsko s Egyptem. Co udělala Káhira v Gaze, která byla v letech 1948-1967 pod její kontrolou, pro to, aby tam zjednala nápravu? Co udělal Ammán v těch oblastech Judeje a Samaří, jež byly od ustavení Jordánska jeho součástí a nyní jsou pod správou palestinsko-arabsko autonomie, pro zlepšení situace? Uvědomuje si vůbec Egypt, Jordánsko, ale třeba také Saúdská Arábie a další umírněné režimy, že kdyby Izrael udělal to, po čem všichni volají, tedy stáhl se na hranice z roku 1967, že se v oblasti vytvoří další teroristické státečky, nikoli nepodobné svých charakterem ajjatoláhovskému Íránu a saddámovskému Iráku? A že tedy by byl ohrožen nejen Izrael(nastal by efekt souboje divoké zvěře, jež nestihla ukořistit tučnou kost, s divokou zvěří, která kost právě ohlodává), ale také jeho nynější umírnění sousedé a Blízký východ by byl uvržen do nepředstavitelného chaosu?
Ano, Netanjahu volá umírněné arabské státy k tomu, aby začaly přemýšlet o vlastní spoluozodpovědnosti. V tomto smyslu je jeho vyjádření vítaným příspěvkem do diskuse na téma jak dál v oblasti tváří v tvář smrtelnému nebezpečí ze strany muslimských extremistů a jejich sponzorů. Prostě: prezident Mubarak, král Abdulláh a další nemohou donekonečna působit dojmem, že se jich problémy s palestinsko-arabskými extremisty nějak zvlášť netýkají. (Káhira by udělala lépe, kdyby místo věznění svobodně se vyjadřujících egyptských internetových bloggerů věnovala větší pozornost bezpečnostní situaci na hranicích s Gazou.)
