Moje letmé a nedomyšlené zamyšlení před nadcházejícím Jom HaAcmaut.Motto:
„Nedovolíme našim nepřátelům, aby určovali budoucnost židovského národa.Jsme svědky vln antisemitismu, snahy dokončit nacistickou misi. Ale této hrozbě nečelí bezbranný lid, ale prosperující stát, odhodlaný udělat vše, co je nutné k tomu, aby židovský lid byl bezpečný ve svých domovech,“ uvedl náčelník generálního štábu Izraelských obranných sil Gabi Aškenazi (článek z 13.4.2010)Víme, že unikátnost židovského národa spočívá v jeho neodchylném sepětí s Torou, v tom, že byl vybrán B“H k naplnění poslání. B“H přece říká „budete mi odděleným národem…“
Celé věky spočívala síla židovského národa v jeho duševní a etické převaze nad ostatními národy, nikoliv v teritoriální determinaci a síle paží ve zbroji. Jeho putovní vlastí byla Tora, byl neustále na cestách, nikde kromě Erec Jisrael nebyl jeho domov, jeho státní identita ve smyslu politologické terminologie neexistovala.
Všude kam přišel, byl perzekuován, diskriminován, šikanován. To ho ještě více zocelilo a vyučilo v unikání nástrahám antisemitismu. Úlitby, vynucené kulturami dominantních národů, mezi kterými byl nucen koexistovat, z něj však částečně učinily „spolupachatele“ toho, čemu Leo Baeck říkal „zrada na židovském národním duchu“.
Avšak nadešla doba historického šoku – šoa. Od této národní apokalypsy už nikdy nebude traumatizovaný židovský národ tím, čím byl před šoa.
Slavíme Jom HaAcmaut plni radosti. Medinat Jisrael je jednou ze záruk schopnosti čelit traumatům šoa. Nedostal se však židovský národ se zrodem Medinat Jisrael do pasti kauzalit, imanentních establishmentům jiných států? A to i přesto, že jeho konvergence demokracie i garance religiozity nemá obdoby v žádném politickém zřízení na světě? Mám pocit, jako by byl vtažen do společnosti národů, mezi kterými platí jiná měřítka koexistence, do společnosti, kde platí zákon silnějšího, zákon pěsti, zákon džungle, maskovaný deklaracemi o lidské humanitě. Měřítka, vysloveně kolidující s etikou judaismu. V zájmu sebezáchovy byl vtažen do mizérie mezinárodně politických a diplomatických intrik. Nezapletl se do celého systému kalamitních, mezinárodní politikou vnucených a pochybných partnerství? Když koneckonců vždy při eskalacích napětí a válečných konfliktech musel spoléhat jen na Ezrat HaŠem a na sebe?
Tohle jsme přece nechtěli, říkáme si občas … vždyť toužíme jen po klidu k dodržování víry otců, po poklidné práci a zdaru i požehnání rodinného života. Po životě v míru, bohabojnosti a zdatnosti, ve které nejsou peníze cílem, ale jen prostředkem.
Ve světě neustále bujícího antisemitismu je náš kvetoucí Stát Izrael bezpečným přístavem všem pronásledovaným souvěrcům. I když je nutno poznamenat, že v galutu se můžeme spoléhat prakticky jen na svoji víru, zatímco v Erecu se s puškou na zádech modlíme u Hakotel HaMaarav. Avšak domnívám se, že vzniká otázka, zda vybudováním silné obranyschopné země se těžiště obrany židovského národa a jeho mentalita mírně neposouvá z oblasti tradiční duševní dominance, do oblasti spoléhání se spíše na sílu pěsti.
Lo be chajal ve lo be koach, ki im beruchi , amar B“H – tato zpráva B“H via proroctví, provždy platná, koliduje s mentalitou souvěrců, kteří se ptají: Kde byl B“H, když jsme umírali v koncentrácích. Jak zintenzivnit naše modlitby tak, aby přivodily zdar při odvrácení hrozby nukleární apokalypsy, doufajíce (či spíše věříce) v podobné "deux ex machina", jakým byla naše záchrana o Purimu?
Neztrácí pozvolna židovský národ akceptací „pravidel hry“ ostatních národů onu zázračnou jedinečnost, umožňující mu přežívat tisíciletí? Není spoléhání na „silové vyřešení“ akutních problémů skoro až nedůvěrou k Toře, či přímo pohrdáním vůči ní? Nedochází k určitému ředění jeho pověstného sejchelu a moudrosti?
Jak umně skloubit Toru s požadavkem nutné obrany, jak šikovně uchopit Toru a zbraň k obraně zároveň? Otázka nestojí: sidury nebo protiraketové systémy. Otázka zní: jaký optimální poměr mezi sidury a zbraněmi.
Jaké má s námi B“H záměry? Jakým zkouškám nás ještě vystaví?
Rabotaj, HaTikva!