NezapomenutelnýPláž a holčička, odtahující ruku od Luciena, příliš ošklivého na její dětský vkus… jako předznamenání dalších osudů tohoto mimoděčného Casanovy… Ocitneme se zpočátku ve stresující připomínce věčného údělu židovství – pronásledování. Malý Lucien se však proplétá apokalyptickými dějinami čtyřicátých let se statečnou drzostí a vyzývavostí, ostentativně si jako první jde vyzvednout žlutou hvězdu s označením Juif. Neopomene všem kolaborantům zdůraznit, že dochází na kursy malířství, kam dochází i jistý oficír SS – takže jestli chtějí, aby je s ním seznámil…? Hlubokým traumatem Luciena je ale jeho nehezkost a nepřitažlivost pro holčičky (tenhle syndrom ho bude pronásledovat i v dospělosti) – mezi kluky ho ale kompenzuje erotickými malůvkami i fabulacemi o svých milostných avantýrách a protože je mezi kluky uznáván a oblíben, není proč mu jeho drsné avantýry nevěřit. Otcovo nucení do hry na klavír se mu vyplatí – odříkaného krajíce největší kus. Pomalu se prosadí v bohémských vrstvách poválečné Paříže, všímají si ho pozitivně Boris Vian, Juliette Gréco a jiní další … Je duchaplný, senzitivní, lyrický, malebně pustne a ženy si ho čím dál více podmaňují stejně jako on je – je prostě dítětem kabaretů a klubů noční Paříže. Neustále však o sobě pochybuje, což ho nutí ke stále větším a větším výkonům i excesům – jak uměleckým tak milostným. Není už úplně jasné, kde končí amant a kde začíná umělec, neboť jeho život je jedním velkým flámem a zároveň invencí. Filmem se míhá čas od času jeho
alter ego, či jakési démonické, freudovské Id – velký našeptávač. Kdo neprovokuje a není o něm vědět – jakoby nežil. Francie miluje ty, kteří se jí dokážou připomenout a zaujmout ji. A Lucien (nyní pod uměleckým jménem Serge) se přičinlivě stará, aby na něj nebylo zapomenuto. Jeho konexi s židovstvím podtrhuje scéna suplování učitele hudby ve třídě židovských dětí, jejichž rodiče byli zavraždění v koncentračních lágrech. Obě strany k sobě přistupují zpočátku hodiny jaksi netečně – Lucien nevrle – traumatizované děti lhostejně. Kouzlo i charizma Luciena a talent dětí nakonec vyvrcholí k nádhernému smyčcovému, kytarovému a mandolínovému koncertu. Z romantických flamendr-kabaretů se dostává k yé-yé stylu. France Galle, Baby-pop. Pak krátká, ale žhavá láska s BB a na světe je první verze Je t´aime moi non plus. Uslzená Brigitte s rozmazanými očními stíny odchází a nastupuje Jane Birkin, asistující našemu hrdinovi u realizace světoznámé verze audio kopulace, která vyvolala skandál i nadšení zároveň. A to je chvíle, kdy já jako divák vcházím do plátna a splývám s dějem, který odpovídá době, kterou jsem zažil. Ocitám se v rozměrech zhmotněných vzpomínek na doby, kdy dívky chodily v superminisukních a česaly si dlouhé těžké a volně splývající vlasy. Doby mezi rty nedbale sevřených gitanek nebo gauloisek, svítivě modrých jeans a černých krátkých kabátů s nárameníky a zdviženým límcem. Doby černých brýlí, nekonečných a excelentních party, psychedelic, recesí … a příslušných reakcí konformní společnosti. Ve Francii společnost reagovala víceméně nevrlými kritikami, čímž to končilo. V české kotlině oficiální establishment komunistických buranů reagoval méně velkoryse a mnohdy s celoživotními následky pro dotyčného obdivovatele „západní brakové kultury zahnívajícího imperialismu“. Postupně se probírám ze vzpomínek na konec sixties a počátek 70´s v části, která přechází do Marseillaisy sesynkopované do rytmu reggae. Rozzuření para a půl Francie nechápe, že bouřlivák revitalizoval dávný smysl státní hymny. Pozvolné stárnutí a nezadržitelný vliv enormních dávek alkoholu a nikotinu. Serge neumírá. To jenom film končí…
https://kultura.idnes.cz/svedl-i-bardotovou-ted-se-serge-gainsbourg-vraci-na-filmovem-platne-1fy-/filmvideo.asp?c=A100416_195417_filmvideo_jaz
