fórum komunity Eretz

Všeobecná kategorie => Sport => Téma založeno: mrstejskal kdy 11. Srpna 2015, 21:36:03

Název: Aktuálně k případu Zilberman
Přispěvatel: mrstejskal kdy 11. Srpna 2015, 21:36:03
Platí-li, že ve špičkovém sportu má na výkon jednotlivce vliv psychika, pak se indonéské úřady dopustily zločinu vůči izraelskému badmintonistovi Mišovi Zilbermanovi.

 
Šest měsíců  mu vytrvale odmítaly udělit povolení ke vstupu do země, aby se mohl zúčastnit právě probíhajícího světového šampionátu v Jakartě. Když se před dvěma týdny přemístil do Singapuru, jednoho ze dvou míst (tím druhým je Bangkok), kde mohou Izraelci obdržet speciální  povolení ke vstupu do Indonésie, napínali jeho trpělivost a psychiku do poslední chvíle. Už to chtěl vzdát a vrátit se domů, ale sportovní představitelé Izraele ho přesvědčili, aby zůstal.

 
Situace byla ještě během víkendu (8-9/8/2015) napjatá jako struna, nikdo nevěděl, co přesně se  stane. Šampionát začal v pondělí 10/8 – a teprve  téhož dne přišla zpráva, že Zilberman může do Indonésie odletět. Jistou zásluhu na tom má i Světová badmintonová federace (BWF), jejíž  generální tajemník Thomas Lund do Singapuru přiletěl a se Zilbermanem pak do dějiště her odcestoval. Působí to dojmem, že BWF zasáhla, když už nebylo zbytí a situace se stala neudržitelnou. Možná proto, že si na poslední chvíli uvědomila, že i na ní by ulpěla nemalá část spoluviny, kdyby se ve prospěch Zilbermana alespoň nějak nezaangažovala. Vždyť to, jak indonéské úřady s israelským reprezentantem jednaly, neslo všechny znaky  diskriminace a špatně maskovaného anitsemitismu.

 
I když Zilberman byl do dějiště MS nakonec milostivě vpuštěn, neměl stejné podmínky jako ostatní badmintonisté. Přiletěl v pondělí, bezpochyby psychicky zdeptán a bezpochyby otráven a znechucen jednáním, jaké nemá v mezinárodním sportu co dělat  - a hned v úterý dopoledne musel nastoupit do prvního kola.

 
Není divu, že po všech těch peripetiích prohrál. Hsuovi z Tchaj-wanu podlehl dvakrát 14:21. Díky podlosti indonéských pořadatelů se už nikdy nedozvíme, jaký podíl na této prohře měla jejich byrokratická šikana a jaký sportovní forma Izraelce.  Že šlo o férovou sportovní porážku bychom mohli tvrdit pouze v případě, že by Indonésie udělila Zilbermanovi vízum včas (požádal o něj v lednu 2015!) a badmintonista by mohl přicestovat do Jakarty stejně jako ostatní a  v klidu se  na místě jako ostatní připravovat.

 
Případ Zilberman, třebaže dopadl dobře, jak si myslí BWF (viz níže), se zapíše černým písmem do sportovních análů jako další odpudivá ukázka diskriminace Izraele, nebo alespoň pokusu o ni, ze strany muslimských zemí. Také těch, které jsou čas od času poctěny pořadatelstvím mezinárodních sportovních podniků, z čehož by měla samozřejmě vyplývat jejich povinnost být férovým hostitelem ve vztahu ke všem zahraničním reprezentacím. Opět se ukázalo, že patologická protiizraelská nenávist je silnější než morální závazek dodržovat elementární fair play.

 
POHLED Z DRUHÉ STRANY
Mnozí, včetně autora tohoto textu, měli BWF za zlé, že v celém případu hraje mrtvého brouka a na svém webu či jinak se k záležitosti nevyjadřuje. Nakonec jsme se přece jenom dočkali. V úterý 11/8/2015 se na internetových stránkách BWF (a současně na webu turnaje) objevilo oficiální vyjádření BWF, z něhož vyjímám a komentuji:

 
V úvodu BWF vyjadřuje potěšení nad tím, že bylo nalezeno řešení, které umožnilo Mišovi Zilbermanovi soutěžit na MS v a oceňuje úsilí všech, kdo se na tom podíleli. Zde bych mohl v nadsázce odpovědět „Rádo se stalo,“ neboť i já jsem podepsal mezinárodní petici na podporu Miši Zilbermana. Obávám se však, že BWF neměl na mysli mé skromné angažmá (a ostatních signatářů), nýbrž někoho úplně jiného. Světe div se, hned v druhém odstavci vyslovuje řídící orgán světového badmintonu uznání a poděkování na prvním místě indonéské vládě. Tedy té vládě, jejíž nenávistná protiizraelská politika celý skandál odstartovala a která způsobila izraelskému badmintonistovi do nebe volající příkoří.  Obludnější chucpe jsem už dlouho neslyšel.

 
V textu prohlášení je také reakce na mediálně rozšířený názor (podložený chováním BWF do 11/8/2015, dodávám já), že řídící orgán světového badmintonu nechtěl, aby Zilberman v Jakartě soutěžil a tudíž neudělal nic pro to, aby mu byl nápomocen v procesu získání víza. Ačkoli zvenku se to tak skutečně jevilo, BWF tvrdí, že to bylo jinak. Federace tvrdě pracovala s oběma stranami (Indonésie, Izrael) a rozhodla se nezapojit do veřejné diskuse na toto téma, aby výsledek – dostat Zilbermana na MS – nebyl ohrožen.

 
Pokud to tak skutečně bylo, úsilí BWF nebylo nikterak závratné, neboť Zilberman mohl - po půlročním snažení získat vízum - přijet do Indonésie až v den zahájení šampionátu a vše nasvědčuje tomu, že nebýt intervence Thomase Lunda na poslední chvíli, kdoví, jak by to celé dopadlo. Takto, a to musím znovu připomenout, byl Zilberman oproti ostatním účastníkům úvodního kola dvouhry znevýhodněn – a pokud toto považuje BWF za fair play, pak já osobně nikoli. Koneckonců sama BWF v prohlášení přinává, že by si přála, aby rozhodnutí o udělení víza přišlo dříve a hráč měl delší čas na přípravu před úvodním zápasem.

 
V závěru si ovšem BWF neodpustila další prázdnou, ba farizejskou frázi, když uvedla že i nadále zastává názor, že sport by měl vždy překonávat politické výzvy, přičemž  to, jak kauza kolem Zilbermana dopadla, má být potvrzením tohoto základního principu.

 
Můžeme shrnout:  Indonésie do posledního dne držela izraelského badmintonistu v nejistotě a psychické nepohodě a kdyby bylo rozhodnutí pouze na ní, vízum by mu bezpochyby nevystavila.  Kdyby mu ho vystavil chtěla, udělala by to dříve než 5 minut po dvanácté. Přesto byla za své (pro normálně uvažující lidi skandální a diskriminační) chování řídícím orgánem světového badmintonu veřejně pochválena. Místo toho, aby byla pokárána a upozorněna, že pokud by se někdy v budoucnu mělo něco takového opakovat, pořadatelství jí bude bez pardonu odebráno.

 
To ale dřív projde velbloud uchem jehly než BWF najde odvahu k něčemu takovému.

*


 DOPLNĚNÍ/12. 08. 2015
Že tyjátr kolem víza měl zásadní vliv na Zilbermanův výkon i výsledek v prvním kole není jen domněnka autora článku, ale potvrdil to sám badmintonista. Možná překvapivě o tom píše web indonéského deníku Jakarta Post. V článku “Israeli blames visa saga for early exit“ (Izraelec viní ságu kolem víz z předčasného odchodu) z úterý 11/9 Zilberman přikládá vinu za své slabé vystoupení rozruchu kolem vydání povolení ke vstupu do pořadatelské země. Doslova řekl, že je zklamán z toho, že předvedl jen 50 procent toho, co by jinak byl schopen ukázat, protože posledních pět dní netrénoval a vyjádřil mínění, že by mohl hrát lépe, kdy měl tři čtyři dny k dobru, aby mohl přijet a vše si „osahat“. A o to právě jde.
 

Vlastně nejen o to. Abychom měli obrázek úplný, musím připomenout, co na stejné téma uvedl dnes (12/8)  nad ránem Jerusalem Post (na svém webu pochopitelně): mezi vlajkami  zúčastněných zemí jedna chyběla -  hádejte která: vlajka Izraele. Proč?  K něčemu takovému opět neexistuje jediný racionální důvod. Za sebe dodávám: top funkcionáři BWF  mohou říkat co chtějí, ale skutečnost, že v aréně mezi vlajkami všech zúčastněných zemí chyběla vlajka Izraele je stejně tak skandální jako to, co se událo kolem víz. A především výmluvná. Opravdu si vláda pořadatelské země, která když nemůže zabránit Izraelci účinkovat na šampionátu, pomstí se židovskému státu alespoň tím, že nevyvěsí jeho vlajku, zaslouží poděkování?

A ještě perlička: původně měl Zilberman nastoupit  k zápasu prvního kola v úterý (11/8) v 11:15 místního času. Údajně z bezpečnostních důvodů byl ovšem zápas přesunut na devátou hodinu ranní. Zřejmě podle zásady: čím později tě do země pustíme, tím dřív zápas začne. Abys věděl, nenáviděný Izraelče, zač je toho loket. Nu což, příště by se mohl odehrát duel přímo na Mezinárodní letišti Sukarna a Hatty v Jakartě, místo pro kurt by se tam jistě našlo.

Je na tomto bizarním příběhu alespoň něco pozitivního. Po mém soudu dvě věci. Skutečnost, že izraelský badmintonista navzdory svěřepému úsilí o opak ze strany indonéských úřadů v Jakartě na MS hrál, je jistým morálním vítězstvím Izraele nad tupou nenávistí vůči němu na druhé straně barikády.
Kromě toho: opět se ukázalo, kdo je kdo. Trochu to připomíná jednostranné izraelské stažení z Pásma Gazy v roce 2005. Čím dál tím víc je kritizováno jako chyba jeruzalémské vlády, má však i své pozitivum. Nyní víme naprosto přesně, s kým máme tu čest a jak se palestinští Arabové zachovají, když dostanou část historické Palestiny sami pro sebe. V kauze Zilberman je to podobné: opět jsme o něco moudřejší v poznání toho, jací muslimové dokážou být. Obecný závěr (a netýka se všech muslimských zemí a jejich představitelů – viz příklad Egypta a Jordánska): když nedokážou překonat zaslepenou protiizraelskou nenávist ani ve sportu, jak toho chtějí dosáhnout v politice? To je, oč tu běží.
 

**